Webové stránky o historii obcí Borek, Křenek a Lhota na okrese Praha - východ


Letos jsem trávila svůj volný čas vytvářením webových stránek o historii obcí Borek, Křenek a Lhota na okrese Praha - východ. Procházela jsem svůj fotoarchiv, přepisovala jsem do čtivé podoby Paměti rodu Houšteckých a Kšaft Antonína Svobody ze Lhoty č.7 z r. 1794 a shromažďovala jsem fotky z historie obcí od obyvatel.

historieborek.estranky.cz

historiekrenek.estranky.cz

lhotanadlabem.estranky.cz

Historie rodu Hála ze Křenku č.14, okres Praha - východ


Nejstarším historicky doloženým přímým předkem z rodu Hálů byl Lukáš Hála. V roce 1685 koupil ve vsi Křenku na komorním panství Brandýs nad Labem grunt č.9, dnes č.p.14. 

Pojmem komorní bylo označováno panství patřící královské komoře, tedy králi. Od 16.století, v časech habsburské monarchie, byl brandýský zámek s mnoha vesnicemi, poli a lesy majetkem habsburských císařů, případně členů panovnické rodiny. Zámek v Brandýse nad Labem používali jako letní sídlo, zajímavé byly pro ně hlavně hony ve staroboleslavských lesích. Na panství  zastupoval císaře hejtman.

O vsi Křenku, původně nazývané Chřeníky nebo Chřeník, je nejstarší záznam z r.1337. V té době byl majetkem Jandy z Hlavna (Kostelního). K brandýskému panství byl připojen někdy před rokem 1437, přesný rok není znám. Ve vsi byla svobodná krčma a žilo v ní 13 hospodářů. (Prášek, 1.díl) Křenek patřil původně do farnosti Kostelec nad Labem.  „Všichni sousedé dávají po sajru (faráři), nebo se sem utíkají křtem a jinými povinnostmi. A též vajce se dává...o velice noci.“ (Prášek, 3.díl, str.488). V r.1651 byl Křenek přifařen do Staré Boleslavi, v kostele sv. Václava probíhaly všechny křty, svatby a pohřby. Tam docházeli většinou pěšky všichni obyvatelé na pravidelné nedělní mše svaté. Nejstarší zápis v matrice staroboleslavské je teprve z r.1682, z roku, kdy byla nejstarší matrika ve Staré Boleslavi založena.

V nejstarších pozemkových knihách, které se dochovaly, byl prvním zapsaným majitelem gruntu č.9, dnes č.14, Tomáš Horáček, který měl grunt v r.1558 již zaplacený. Ke gruntu patřilo 14 kop záhonů rolí ( tj. 70 strychů, t.j. 20 ha ). Na začátku třicetileté války (r.1618) měl hodnotu 150 kop grošů českých, po skončení třicetileté války v roce 1650 byl pustý, hodnota se snížila na 70 kop grošů českých. Během třicetileté války totiž docházelo k rabování a vypalování gruntů vojsky obou nepřátelských armád – císařské habsburské a protestanské. Po skončení války ( r.1648 ) vrchnost na svých panstvích sčítala své poddané, kteří přežili, a proto vznikla v r. 1654 Berní rula jako podklad pro zdanění obyvatelstva. Ve Křenku přežilo 5 sedláků a 2 chalupníci. Byl to Václav Tisl na gruntě č.1 se 100 strichy, Matouš Janderka, Jiřík Tauš, Adam Pergkmistr a Jan Voborník, všichni se 60 strichy, a 2 chalupníci - Pavel Houštecký s 30 strichy a Šimon Mladý s 8 strichy. Dvě selské a dvě chalupnické živnosti zůstaly dále pusté. Ve Lhotě, Nedomicích, Ovčárech a v Konětopech byla všechna hospodářství pustá, nežil v nich jediný obyvatel. V r. 1651 dostala vrchnost nařízení pořídit soupis obyvatel podle příslušnosti ke katolické víře pod názvem Soupis poddaných dle víry. Ten je v Národním archivu i v přepisu v oblastních archivech dodnes k dispozici. Jsou v něm uvedeni nejen držitelé chalup a půdy, ale i děvečky, čeledínové a podruzi ( měli pronajatou místnost  a živili se nádenickou prací ).  U nekatolíků měla být připojena poznámka, zda je či není naděje na obrácení na katolickou víru. Ve Křenku žilo 14 dospělých obyvatel, z toho 7 katolíků.

Pustého gruntu č.9, dnes č.14, se ujal dva roky po válce v r.1650 Jan Voborník. Majitelé gruntu č.9 se střídali, v r.1685 byl „odejmut Dobiáši Vrbskému, aby grut k dalšímu spuštění nepřišel“. Lukáš Hála ho v tom roce koupil za 101 kop grošů českých. Na gruntu hospodařil jen 14 let, v roce 1699 ve věku 60 let umírá. V matrice zemřelých je u jeho jména uvedeno, že byl rychtářem. Kde žil do svých 46 let? To se mi zřejmě nepodaří vypátrat. Matriky narozených a oddaných začínají kolem roku 1650, ale Lukáš se narodil dříve. Hálové žili v 17.stol. na brandýském panství v Horních Počernicích, Dřevčicích, Popovicích a v Toušeni. Mohl se tedy přistěhovat odtud, ale v berní rule ani v soupisu poddaných z roku 1651 ve vesnicích na brandýském panství uveden není. Jeho manželka se jmenovala Anna, měli spolu tři syny a tři dcery.

Dalším hospodářem na rodném gruntu byl syn Václav. Narodil se v r.1686 na gruntu č.14. Záznam v matrice narozených chybí, datum je odvozeno ze soupisu lidu v r.1700, kdy bylo Václavovi 14 let. V té době umírá otec a na gruntě zřejmě hospodaří matka vdova spolu s dětmi. Sestra Dorota se vdává za Václava Málka ze Křenku,  sestra Máří Magdalena za Václava Haranta ze Křenku. Majitelem rodného gruntu se Václav stává ve svých 20 letech, v r.1706. V témže roce se žení s osmnáctiletou Dorotou Stránskou ze Lhoty. Její otec byl ve Křenku šest let držitelem gruntu č.7, dostal se však do Lhoty na grunt č.8, nyní č.15. Václav a Dorota zplodili během 21 let sedm dcer a šest synů. Dceru Kateřinu provdali za Jiřího Černého ze Křenku, Alžbětu za Jana Vojáčka ze Křenku, Annu za Václava Raudnického do Kochánek, Ludmilu za Jiřího Micku do Skorkova. Anna a Veronika zamřely v dětském věku. O Dorotě není ve staroboleslavské  matrice oddaných záznam, ale provdaná se jmenovala Dvořáková. Je o tom záznam v pozemkové knize v zápise o předání gruntu. 

Nejstarší syn Václav se oženil s vdovou po Janu Černém ze Křenku, s Dorotou, a tím získal možnost stát se samostatným hospodářem na gruntu č.8, nyní č.2. Současně se stal i otčímem šesti Dorotiných dětí. Manželé spolu žili jen 4,5 roku. Při třetím porodu, kdy se Dorotě narodila dvojčata, matka zemřela. Bylo to v roce 1735. Grunt přebírá nejstarší syn Jana Černého. Václav se  znovu žení a s manželkou Annou zplodí ještě 9 dětí. Stal se šenkýřem (hospodským). 

V seznamu osob, které vykonaly velikonoční zpověď v r.1740, je uveden otec Václav Hála jako starší hospodář a syn Václav Hála jako mladší hospodář. Na gruntě staršího hospodáře č.9, nyní č.14, žil ještě podruh Václav Dvořák, zedník, s manželkou Dorotou, Václavovou dcerou. Na gruntě mladšího hospodáře žili kromě početné hospodařovy rodiny jako podruzi Jan Málek s ženou Alžbětou, Karel Čermák s ženou Dorotou, Mařena Čermáková a děvečka Anna. Podruzi zřejmě žili v chalupě, která patřila ke gruntu. Existence této chalupy je uvedena v seznamu osob z r.1745. V tomto seznamu je uveden i počet obyvatel, kteří již byli biřmovaní a vykonali velikonoční zpověď. Ve vsi Křenku jich bylo 109, ve Lhotě 101, ve Staré Boleslavi 479. 

Mladší syn Tomáš se stal zakladatelem dalšího selského rodu Hálů, kteří hospodařili na gruntě dnes č.21.

V r.1740 nastoupila na trůn císařovna Marie Terezie, začaly války o dědictví rakouské s evropskými státy, které nechtěly uznat dědické právo ženy na trůn. Velkou část Čech obsadila francouzsko-bavorská armáda, v dalších letech musela habsburská armáda bojovat v Čechách s Prusy, než se je podařilo po r.1744 vypudit. Boje ale nekončily, mír byl uzavřen až r.1748. Válkou velice trpěli poddaní, armáda jim ničila pole a úrodu, měli málo zásob na zimu, museli doplňovat svými syny habsburskou armádu. 

Václav Hála byl  v té době rychtářem stejně tak jako později jeho nejmladší syn a nástupce na rodném gruntě Matyáš. Přestože patřil k největším sedlákům ve Křenku, důsledky války a zatížení daněmi a vrchnostenskými poplatky bylo tak velké, že nezvládl během svého života splatit svým sourozencům dědické podíly. V r.1744, 1745 a 1746 je v pozemkové knize sourozencům zapsána nulová splátka „pro vojnu brandeburskou a neourodu“. Tato povinnost přešla na jeho nástupce na gruntě, syna Matyáše. 

 Datum úmrtí Václava není v matrice zaznamenáno, jeho žena Dorota zemřela v 60 letech 4.8.1748. Václav zemřel v první polovině téhož roku nebo koncem roku předchozího, což vyplývá z gruntovní knihy. V roce 1747 splácel ještě splátku z dědického podílu rodného gruntu dětem svých již zemřelých sester a v srpnu následujícího roku přebírá grunt po zemřelých rodičích syn Matyáš. 

V době předání gruntu č.14 byli v chlévech 2 voli, 1 kráva, 1 plemenice (chovná kráva), 1 tele, 3 ovce, 6 hus, 1 kohout a 5 slepic a prasata (počet neuveden). Během posledních dvaceti let  oženil a vdal svých osm dětí, každému dal věno v penězích a 1 vola, 1 krávu a 3 ovce, celkem tedy 8 volů, 8 krav a 24 ovcí, jak je uvedeno v pozemkové knize při předání gruntu synu Matyášovi.

 Dalším přímým předkem byl Václavův nejmladší syn Matyáš. Narodil se v r.1728 na gruntu č.14. Když mu byly dva roky, ženil se jeho nejstarší bratr, ve čtyřech letech byl už strejdou. Rodný grunt v Křenku č.14 kupuje od otce ve svých 20 letech, v roce, kdy zemřela matka a hospodyně. 

V gruntovní knize č.5 Okresního soudu Brandýs n.L. je zápis o převzetí gruntu. Oceněna byla světnice s třemi okny, stolem, mísníkem, lavicemi, kamny, dvěma železnými kamnovci, chlebovou pecí, síň s komínem, komorou a sklípkem, maštal, chlév a dva malé chlívky, kůlna, chlív ovčinek (ovcí) a jeden malý chlívek, studně zděná, vrata k stavení, stodola, 1 tele, 1 plemenice, 6 hus, 1 kohout a 5 slepic, obilí v slámě, 130 mandel žita (mandel=seskupení asi o patnácti kusech, do něhož se skládá obilí na poli), 26 mandel ječmene, 5 mandel ovsa, hrách, seno, otava, 30 pytlů cibule, 1 vůz dobrý a 1 špatný a 1 okovaný, 2 pluhy, 2 brány, nářadí dobré. Celková hodnota byla 270 kop grošů. V té samé hodnotě jsou v knize rozepsány Matyášovy závazky, které musel splatit, včetně vyplacení dosud svobodného bratra Jiřího v částce 65 kop. Protože byl Matyáš také svobodný a nedostal žádný dědický podíl, z celkové hodnoty převzatého gruntu mu byla odečtena také částka 65 kop a 5 kop na budoucí svatbu. Dále dostal 1 vola, 1 krávu a 3 ovce stejně jako všech 8 vdaných sester a ženatých bratrů, když odcházely z rodného domu. Prasata a včely si měli všichni sourozenci rozdělit a penězi se vyrovnat. „Mimo pak toho všeho také 1 vůl na outraty funerální (pohřební) mrtvým vynaložen jest“ - je poslední položkou předání gruntu. Poslední věta pak informuje, že zápis byl vyhotoven „ v Jeho císařské Milosti zámku brandýským dne a léta svrchu psaného“. ( 17.8.1748) V této gruntovní knize jsou na dalších stránkách zapsány v každém následujícím roce vyčíslené Matyášovy splátky. Od roku 1748 do r. 1765 splácel každoročně dědické podíly z gruntu dědečka Lukáše Hály, které jeho otec Václav Hála za dobu svého celoživotního hospodaření nestačil splatit. Teprve od roku 1766 začal splácet svým sourozencům dědické podíly po rodičích. V r.1777 splatil poslední splátku Jiřímu Mickovi, synu sestry Ludmily Mickové ze Skorkova.

Naspořit peníze na platby bylo v těchto letech velmi obtížné. Roky 1770 - 1772 jsou označeny jako hladové roky. Počasí totiž zemědělcům vůbec nepřálo. Deštivé počasí s přívalovými dešti a povodněmi, které se střídalo s obdobím horka a sucha, ničilo úrodu. Nesklidilo se obilí, nebylo seno pro dobytek. Hlad vyústil v hladomor. Z celkového počtu 4 milionů obyvatel v českých zemích zemřelo během jednoho roku ( červen 1771 - červen 1772 ) v důsledku hladu nejméně 250 000 lidí. Nejhorší období bylo od zimy do příští sklizně, protože všechny zásoby byly snědeny. Podle F.Palackého jen od ledna do srpna 1772 zemřelo v Čechách 205 000 lidí. V důsledku těchto hladových let se u nás rozšířilo pěstování brambor a ozimého ječmene, který se sklízí dříve než žito a byl u nás do té doby téměř neznámý. 

Matyáš se ženil dvakrát. Záznam o svatbě s první ženou Alžbětou bohužel v matrice chybí. Známé je narození šesti dětí – dvou dcer a čtyři synů. Dospělého věku se dožil syn Matyáš, který se oženil s vdovou po Matyáši Pokorném do Všetat, a dcera Dorota, provdaná za Josefa Hlaváčka do Mečeříže č.51. Manželka Alžběta zemřela 13.2.1764 ve věku 29 let.

Už 5.3.1764 v kostele sv.Jakuba v Předměřicích nad Jiz. slavil Matyáš, v té době už křenecký rychtář, svatbu s Ludmilou Raudnickou z Kochánek. Její otec, svobodný pán z Mydlovaru, byl naším jediným přímým předkem, který nebyl poddaný žádné vrchnosti a měl šlechtický původ. Jeho předci byli zemané a vlastnili v Kochánkách v 16.stol. mlýn. 

Mladá maminka se tak začala starat o ročního Václava, dvouletého Matyáše, sedmiletou Dorotu a dvanáctiletu Kateřinu. Roční Václav měsíc po smrti maminky a devět dnů po příchodu nové maminky umírá. Ludmile bylo 22 let, Matyášovi 35 let, v té době byl už několik let křeneckým rychtářem. Měli spolu čtyři dcery a čtyři syny. Osmnáctiletou dceru Magdalenu provdali do Rudče za Tomáše Veselého, dvacetiletou dceru Annu do Vestce č.13 za Václava Jelínka. 

V r. 1795 oddělil Matyáš od gruntu č.14 pro syna Josefa 42 měřic svých pozemků a postavil mu chalupu č.32. Tam se přistěhovala nevěsta Anna Veselá ze Záryb č.14. Matyáš si vymiňuje každoroční vejminek – 4 strichy žita, 2 strichy ječmene, 2 věrtele hrachu, seno, otavu, dlouhou slámu (ječnou) a slámu hnojnou. Strich =28,77 arů, věrtel=23,4 litrů.

Nejmladší syn Jan zůstal doma a hospodařil na rodném gruntě. Jaký byl osud dvou nejstarších synů, zůstává nevyřešenou otázkou. Úmrtí není v matrice zapsáno, možností je odvod na vojnu nebo ženitba na jinou farnost.

O Matyášovi se dochovaly kromě zápisu v gruntovní knize také zápisy v jiných archivních dokumentech. Kapitula sv.Kosmy a Damiana ve Staré Boleslavi si evidovala zkoušky z katechismu. V únoru r.1746 vykonal zkoušku „Matěj, syn Václava Hály, sedláka“, jak je uvedeno v dokumentu Vyučování náboženství na školách v letech 1745 - 1770. Jsou zde uvedeny děti a mládež z obcí Dřísy, Křenek a Lhota. Zajímavé je, že našemu přímému předku bylo již v době konání zkoušky 17,5 let. 

V Knize poddanských platů na panství Brandýs nad Labem z r.1784 je uveden seznam všech hospodářů ve všech vesnicích. Křenek byl jednou ze 37 obcí na brandýském panství. Obyvatelé byli císařští poddaní, panství patřilo vždy někomu z habsburské rodiny. Ve Křenku bylo 12 gruntů, ve vesnicích v okolí bylo největší Sudovo Hlavno s 29 grunty, Konětopy s 25 grunty, v Zárybech bylo 19 gruntů, v Nedomicích 16 gruntů, v Kostelním Hlavně 11 gruntů, ve Lhotě 9 gruntů, v Ovčárech 7 gruntů, v Čečelicích 3 grunty. Ves Dřísy patřila do majetku Kapituly sv.Kosmy a Damiána ve Staré Boleslavi, k děkanskému statku. Hospodařilo v ní 16 sedláků a 1 chalupník (Tereziánský katastr – pol.18.stol.).

Ve Křenku patřil v r.1784 největší grunt č.1 Václavu Cerhovi, pozemkovou daň měl vyměřenou na 46 zlatých a 14 krejcarů. Z gruntu č.15 platil Jan Vaněk 35 zlatých a 12 krejcarů. Josef Málek z č.11, Matěj Černý z č.12 a Matěj Hála z č.14 platili po 33 zlatých. Dalších sedm statků už bylo menších s nižší výměrou daní. Na gruntě č.2 hospodařil Václav Syrový, na č.13 Josef Veškrna, na č.18 Josef Stránský, na č.19 Tomáš Černý, na č.20 Jan Dvořák, na č.21 Václav Hála a na č.27 Václav Cerha. Z obecních pozemků, což bylo 6 strychů obecního lesa (1,7 ha), platila obec 19 zlatých 52 krejcarů. Další roční platbou, se kterou musel hospodář počítat, bylo vyúčtování peněžité náhrady za robotu. Matěj Hála platil 30 zlatých, Václav Hála z č.21 pouze 2 zlaté. Kromě těchto 12 statků bylo ve Křenku ještě 10 chalup s malou výměrou půdy. Patřily Antonínu Bolenovi, Janu Barovi, Josefu Novákovi, Jiřímu Procházkovi, Václavu Harantovi, vdově Hlaváčkové, vdově Barové a Václavu Zvěřinovi s daní od 1 do 3 zlatých. Byli to nájemci vrchnostenských polí, tzv. dominikálu.

Matyáš Hála byl rychtářem ve Křenku nejméně 37 let. První záznam je v matrice zemřelých u jeho syna Matyáše v únoru 1761, poslední z r.1798, kdy mu bylo 70 let. Za tři roky zemřel. Podlehl souchotinám (tuberkulóze) 21.7.1801. Od r.1799 byl vrchností jmenován dalším rychtářem Josef Veškrna.

Nejmladší syn  Jan, další hospodář na gruntu č.14, se narodil 29.1.1779. Ve 20 letech se žení s Alžbětou,  dcerou sedláka Jiřího Micky ze Sojovic. Oddavky proběhly v kostele sv. Jana Křtitele ve Skorkově. Za dva roky, v roce otcovy smrti, kupuje rodný grunt. 

Matka Ludmila, vdova, má zajištěný vejminek u syna Josefa v č.32 i u syna Jana v č.14. Syn Josef po pětiletém hospodaření 24.5.1806 prodává svou chalupnickou živnost Františku Janouškovi za 4350 zlatých. Na hotovosti dostal 3908 zlatých, zbytek dostali jeho sourozenci a matka jako dědický podíl. František Janoušek se zavazuje vyplácet vejminek vdově Ludmile Hálové, roz.Raudnické. Ročně dostane z chalupnické živnosti č.32 dva strichy žita, jeden strich ječmene, jeden věrtel hrachu, seno, otavu a ječnou slámu. Dožádanými svědky podpisu smlouvy byli Antonín Veškrna, Josef Černý a bratr Jan Hála. Pod smlouvou je podepsán rychtář Václav Cerha. Matka Ludmila umřela v necelých 70 letech u syna Jana na gruntu č.14 v roce 1813. 

Jan měl s Alžbětou jen tři děti, což je na tehdejší dobu dost neobvyklé. Navíc se jim narodily během tří let  a tří měsíců do otcova věku 24 let a matčina věku 27 let. Další záznamy v matrikách narozených nejsou. Syn Jan zemřel tři týdny po narození, nejstarší syn Josef s nejmladší dcerou Annou se dožili dospělosti. Matka Alžběta zemřela 19.3.1822 v necelých 47 letech. Jan se znovu neoženil. Za necelý rok vdává devatenáctiletou dceru Annu za Václava Stránského, syna Václava Stránského z č.18, a za dalších pět let jim prodává gunt. Ve svém bývalém gruntě zůstává bydlet spolu se ženatým synem Josefem, jeho ženou Alžbětou a vnukem Václavem v nájmu jako podruh. Možná žili v roubence, která ohraničovala dvůr směren na náves a sloužila jako vejminek. Byla zbouraná až v roce 1982. Janovi je 49 let, synu Josefovi 28 let. Proč grunt nedostal syn Josef, zůstane asi nevyřešenou otázkou. Možná hrál roli výběr manželky synem Josefem. Janova snacha, případná hospodyně na gruntě, byla dcerou sluhy z Neratovic. Zřejmě neměla věno potřebné k vyplacení podílu z ceny gruntu ženichově sestře Anně. Je také otázkou, jestli uměla hospodařit na selském gruntě. Role hospodyně byla velmi důležitá. Musela umět dojit krávy, zpracovat mléko na máslo a tvaroh, případně sýr, péct chleba, starat se o drůbež, pomáhat při sklízení úrody. Určitě měl Jan pro převod gruntu velmi vážné důvody. 140 let v něm žili jeho předci, otec, děda i praděda byli rychtáři, grunt č.14 byla 100 let rychta. Otázkou zůstává, jestli syn Josef byl schopen stát se hospodářem ze zdravotních důvodů. Zemřel totiž šest let po převodu gruntu své sestře Anně, vdané Stránské. Datum Janova úmrtí není ve staroboleslavské matrice zapsáno. 

Nejstarší syn Josef je naším dalším přímým předkem. Narodil se 2.12.1799 ve Křenku č. 14. Protože otec rodný grunt prodal dceři Anně, Josef žil celý život v nájmu jako podruh a pracoval jako nádeník - zedník. Žil ve Křenku č.3, kde se mu narodil první syn Václav, v č.14, kde se narodil a zemřel syn František, v č.13, kde se narodil syn Josef, a v č.8, kde se narodil jako pohrobek v srpnu 1834 syn František a kde v květnu 1834 otec Josef zemřel. Bylo mu 34 let. 

Jeho manželkou byla Alžběta Špičková z Neratovic. Její otec pracoval v Neratovicích jako sluha, zemřel u dcery Alžběty ve Křenku č.8 rok po smrti svého zetě, v matrice je uveden jako žebrák. Po smrti manžela musela Alžběta sama živit nádenickou prací tři malé syny – novorozeného, tříletého a čtyřletého. Za tři roky po smrti manžela se Alžběta znovu vdává za vdovce a nádeníka Jana Bolena, který žil jako podruh také v Křenku č.8. O nejstarším synu Václavovi jsem jeho životní osud nevypátrala, nejmladší syn František zemřel ve třech letech, půl roku před matčinou druhou svatbou.

Prostřední syn Josef prožil život ve Křenku a je naším dalším přímým předkem. Narodil se 28.12.1830 ve Křenku č.13. Ve třech a půl letech mu umírá otec a matka musí celodenní prací zajišťovat živobytí pro sebe a tři děti. V archivním materiálu Kapituly sv.Kosmy a Damiana ve Staré Boleslavi pod názvem Seznam školního prospěchu žáků v triviální škole ve Lhotě (dvojtřídní) je uveden Josef Hála, který v r.1839 končí 1. třídu a v říjnu téhož roku začíná druhou třídu. Povinná školní docházka byla od 6 do 12 let. Až do 18 let se měla mládež zúčastňovat nedělních opakovacích hodin. Josef se nechtěl spokojit se životem nádeníka bez vlastního hospodářství. V sirotčí kase měl uložen po otci dědický podíl z dědova prodeje gruntu č.14 z r.1828, celých 1000 zlatých ve stříbře. Rozhodl se proto koupit chalupnickou živnost č.32, kterou oddělil od gruntu č.14 jeho praděda Matyáš, hospodařil na ní dědův bratr Josef, od r.1806 František Janoušek a v r. 1838 ji koupil strýc Václav Stránský. Právě od něho ji 19.11.1849 Josef koupil za 3200 zlatých. Bylo mu 19 let, zastupoval ho zvolený kurátor Antonín Uřídil z Mečeříže. 1000 zlatých zaplatil při sepsání smlouvy, zbytek ve dvou splátkách v dalším roce. Koupil „kontribučenskou chalupnickou živnost, tak jak stojí a leží, co v staveních hlínou neb vápnem obmazáno a s hřebem přibito se vynachází, se zanecháním jednoho vola, jedny krávy, jedného vozu, jedného pluhu a jednych bran se vším příslušenstvím, pak s těma k živnosti přináležijícíma grunty, a sice celkem 39 měřic se vším právem, povinnostma a břemeny.“ Břemenem byl pojištěný vejminek pro Františka Janouška a po jeho smrti ten samý vejminek pro prodávajícího Václava Stránského a k tomu jeětě jeden sáh měkkého borového dřeva a dvě komory, z toho jednu při stodole. Za tři a půl roku se Josef žení s vnučkou vejminkáře Františka Janouška, s patnácti a půlletou Annou Janouškovou.

Anna Janoušková, náš přímý předek, se narodila 19.8.1837 ve Křenku č.32. Chalupa v té době patřila jejímu dědečkovi, rychtáři Františku Janouškovi, který ji však rok po Annině narození prodal Václavu Stránskému. Vymínil si zde však výminek. V té době byl již sedm let podruhé ženatý s Annou, rozenou Černou, vdovou po Václavu Hálovi, nádeníku ze Křenku. S tou už neměl žádné děti. Tatínek Jan Janoušek zde s maminkou Marií, rozenou Mouchovou (někteří faráři psali Moučkovou) z Brázdima č.10, žili devět let. Narodily se jim zde čtyři děti, z nich přežili Josef, nar. v listopadu 1831, a Anna, náš přímý předek. Po dědečkově prodeji kupují od Václava Vaňka chalupu ve Křenku č.28. Zde přibyl do rodiny syn Jan, nar. v květnu 1841. V únoru 1846 umřela maminka Marie a tatínek Jan Janoušek se v listopadu téhož roku oženil s devatenáctiletou Marií Veselou. Ta se stala maminkou jen o čtyři roky mladšího patnáctiletého Josefa, devítileté Anny a pětiletého Jana. Jaký byl asi Annin život? Rok po tatínkově svatbě se stala chůvou bratra Františka a za dva a půl roku chůvou bratra Václava. Celodenní péče starších sester o mladší sourozence byla v té době běžnou záležitostí. Anna ovšem sestru neměla, byla na péči o malé bratry sama. Pomoc v domácnosti a na poli i při sušení sena byla pro děti v té době také samozřejmostí. Kromě mladších bratrů se určitě současně starala i o hejno hus nebo o krávu na pastvě. Její časný sňatek s Josefem Hálou v necelých šestnácti letech byl možná únikem z rodiny. Vdala se na chalupu č.32, kde prožila první rok svého života u dědečka rychtáře Františka Janouška.

Josef a Anna spolu měli 6 synů a 5 dcer. Nejstarší Václav, roz.1855, je naším dalším přímým předkem, další Josef, roz.1857, se oženil s Marií Urbanovou z Nedomic a hospodařil na rodné chalupě č.32. Jeho dcera Anna, roz.1893, se vdala 30.9.1916 na Borek č.10 za Václava Houšteckého. Třetím dítětem byla dcera Marie, roz.1860, která si vzala ševce Václava Bodláka z Toušeně a žila s ním ve Křenku č.50. Její sestra Kateřina, roz.1862, se vdala do Kostelního Hlavna č.80 za tesaře Antonína Stracha. Dalšími syny Josefa a Anny byl František, roz.1863, který si vzal služebnou Kateřinu Špurkovou, dceru Josefa Špurka, domkáře z Nedomic č.1, a žil mimo Křenek. Syn Jan, roz.1865, zemřel týden po narození. Další syn Jan, roz.1866, se oženil s Františkou Kunrádovou z Ovčár č.54 a žil mimo Křenek, možná v Ovčárech. Další dcera Anna, roz.1868, zemřela ve dvou měsících. Syn Antonín, roz.1869, se oženil s Annou Slezákovou ze Dřís č.51 a žili spolu ve Křenku č.36. Měli pět dcer a syna Václava, roz.1907, který se oženil do Pardubic s Libuší Klimešovou. Další dcera Rosarie, roz.1875, zemřela v necelých pěti měsících a poslední dcera Anna, roz.1875, se vdala do Ovčár za Josefa Svačinu z č.42. Všechny děti se narodily v č.32. 

Josef Hála zemřel na mrtvici v necelých 49 letech 25.8.1879. Půl roku před smrtí ještě stačil oženit syna Václava s Ludmilou Průchovou ze Dřís č.19. Manželka Anna se stala vdovou ve 42 letech. Hospodařila sama s pomocí svých dětí. Nejmladším sirotkem byla 4letá Anička, následoval 10letý Toník, 13letý Jenda, 16letý Frantík, 17letá Kačenka, 19letá Mařenka a nejstarší 22letý Pepa. Ten se  za čtyři roky oženil a zůstal na rodné chalupě. Matka Anna ještě vdala dcery Marii a Kateřinu, doma hospodařil syn se snachou, takže se po šesti a půl letech vdovství rozhodla vdát. Podařilo se jí to ještě třikrát. V březnu r.1886 ve 48 letech si vzala za manžela 72letého vdovce Jana Nehasila a odstěhovala se zřejmě s 11letou dcerou Annou k němu do Lázní Toušeň č.4 Manžel ovšem za několik měsíců zemřel, ale zřejmě ne v Toušeni, protože v matrice zemřelých není o jeho úmrtí záznam. Marie byla opět vdovou, ale už v listopadu téhož roku se znovu vdala. Manžela si vybrala také v Toušeni, byl jím v č.30 výminkář, 63letý vdovec František Salač. I toto manželství nevydrželo dlouho, za sedm měsíců po svatbě v červnu 1887 manžel umírá. V matrice zemřelých je uvedeno, že byl raněn mrtvicí následkem sebeoběšení v nepříčetném stavu. Tato událost možná ovlivnila její dva další potencionální ženichy, se kterými už měla tři ohlášky v kostele. Těsně před svatbou však z obou svateb sešlo, jak je uvedeno v seznamu ohlášek Kapituly sv. Kosmy a Damiana ve Staré Boleslavi. Vdávat se měla rok po smrti posledního manžela za Jana Olmera ze vsi Mrzky, okr. Kolín, potom hned v dalším roce za Josefa Krupku ze vsi Mstětice, okr. Brandýs n. Po všech pokusech dožila u svého syna Josefa Hály ve Křenku č.32. Zemřela 3.1.1926 ve věku 88 let.

Nejstarší syn Václav, roz. 26.8.1855 v Křenku č.32, je naším dalším přímým předkem. Ve třiadvaceti letech, 18.2.1879, se oženil s Ludmilou, dcerou gruntovníka Václava Průchy ze Dřís č.19.  Ludmila byla bohatá nevěsta z velkého druntu, přinesla určitě velké věno. Historie jejího rodu je popsána v další kapitole. 

Dva měsíce před svatbou dostal Václav grunt svých předků ve Křenku č.14. Ve smlouvě postupní mu ho „daruje, postupuje a odevzdává“ jeho prateta, sestra dědečka, Anna Stránská, rozená Hálová ve Křenku č.14.  Před  padesáti lety dostala grunt od svého otce Jana Hály. Smlouva byla napsána v prosinci 1878 a už v březnu 1879, měsíc po svatbě, byla polovina napsána na manželku Ludmilu.  Toto předání gruntu Václavovi měla Anna Stránská v úmyslu již dříve, když ovdověla. Deset měsíců po smrti manžela, v říjnu 1875, svou poslední vůli ústně projevila c.k.notáři Janu Chourovi v Brandýse nad Labem. Svědky byli Josef Vaněk, rolník v Křenku č.15, a Josef Hradecký, kovář a hostinský v Křenku č.4. Podle poslední vůle byl Václav povinen vyplatit svého otce částkou 200 zlatých a každého sourozence částkou 300 zlatých, celkem 2600 zlatých. To Václav čtyři roky před svatbou věděl, a proto si musel najít bohatou nevěstu, aby mohl z jejího věna všechny podíly z gruntu zaplatit. Tak to na statkách chodilo, proto rodiče nedovolili svatbu z lásky s děvečkou nebo chudou dívkou bez velkého věna. Za svůj přínos se nevěsta brzy po svabě stávala spolumajitelkou statku. Anna Stránská žila na výměnku v č.14 ještě osm a půl let. Zemřela 30.8.1887 ve věku 84 let 6 měsíců. 

V listopadu 1879 se Václavovi a Ludmile  rodí první dcera Anna. V osmnácti letech však umírá na tzv. povšechnou tuberkulózu. Další dcera Marie se narodila až za sedm let po Anně. Ta ovšem po měsíci umřela. Následovali dva synové, Josef, nar.1889, a Václav, nar.1891. Posledním dítětem byl náš další přímý předek, dcera Marie.

V prosinci 1900 proběhlo sčítání lidu i užitkových zvířat. Ve Křenku žilo 326 obyvatel, a to 167 mužů a 159 žen. Koní bylo 8, hovězího dobytka 105 kusů, koz 33, prasat 95, počet úlů 5, slepic 447, hus 75, kachen 3 a jiné drůbeže 168 kusů.

Václav byl veřejně činný. Úřad starosty zastával 13 let. Poprvé byl zvolen starostou obce v září r.1899, prvním radním se stal Václav Málek z č.11, druhým radním František Kutina z č.54. V prosinci 1902 byl Václav znovu zvolen, prvním radním se stal František Kutina, druhým radním Josef Machka z č.8. V březnu 1903 složil slib člena místní školní rady spolu s bratrem Josefem Hálou z č.32, Františkem Kutinou z č.54 a Františkem Zvěřinou. Ve školním roce 1902/1903 se učilo ve škole v Křenku 56 dětí, všichni v jedné třídě. Z toho příslušelo do zdejší obce 46 dětí, 17 chlapců a 29 dívek. Do jiné školní obce, většinou do Lhoty, chodilo pěšky 10 křeneckých dětí. Školné platilo 23 dětí, od školného bylo osvobozeno 33 dětí. Kromě náboženství a ručních prací učil všechny ostatní předměty Václav Vend. Ten byl správcem školy a učitelem od jejího založení v r. V únoru 1906 se konaly další volby do obecního zastupitelsta, Václav byl opět zvolen starostou, prvním radním se stal František Kutina, druhýn radním Václav Málek z č.11 a třetím radním Dominik Dlouhý z č.33. Ve stejném složení bylo zvoleno představenstvo obce i ve volbách v r.1909. V následujících volbách 24.2.1912 byl zvolen do výboru obce. V r.1914 vypukla 1.svět.válka. Další volby v r.1915 se už nekonaly, byly odloženy na neurčito. Václav byl tedy členem výboru po celou dobu 1. světové války až do příštích voleb 29.6.1919. Starostou byl v té době František Málek, členy představenstva obce se stali Václav Málek, Josef Dvořák a Josef Hála, bratr Václava. V dalším volebním období do října 1927 byl jmenovaným členem obecní finanční komise, starostou byl Václav Málek z č.11.

Ve školní kronice je zajímavá informace týkající se čeledína na statku č.14. V květnu 1909 byla na c.k. okresním hejtmanství od zemědělské rady vyplacena odměna 50 korun ve zlatě Václavu Vaňkovi, čeledínu u Václava Hály č.14 za 32leté věrné služby.

Za 1. světové války byl Václav od r.1915 členem místní zásobovací komise spolu s Václavem Málkem z č.11, Dominikem Dlouhým z č.33 a s Václavem Vendtem, řídícím učitelem mísní obecné školy. Komise přidělovala lidem, kteří neměli zásoby z vlastních polí, výkazní lístky o spotřebě chleba a mouky s denní dávkou pro lehce pracující 200 g a pro těžce pracující 300 g mouky. Průměrně bylo týdně vydáno 170 výkazních lístků, tzv. moučenek a chlebenek. Rolníci, samozásobitelé, měli sice obilí, ale k vlastní spotřebě si směli dát semlít jen malé množství – 350 g na hlavu a den. Při těžké polní práci to byla nedostatečná dávka. Byly zavedeny tzv. Mlecí výkazy, bez kterých nesměl mlýn obilí k semletí přijmout. Existovali ale mlynáři, např. V Červeném mlýně v Tišicích, kteří riskovali i přes časté kontroly a mleli rolníkům obilí i bez výkazu. Riskantní byla i cesta do mlýna a zpět, protože při kontrole mohlo být obilí zabaveno. Rolníci proto vyjížděli ze Křenku do Tišic po půlnoci a často se vraceli raději až večer za tmy. 6. a 7. února r.1917 se konala rekvisice (nucený výkup) obilí a brambor. Rolníci si museli zásoby schovávat, aby jejich rodiny netrpěly hlady. Přicházela však udání na c.k. Okresní hejtmanství, že rolníci zatajují zásoby, hlavně brambory. Koncem měsíce února se tedy konala prohlídka rolnických usedlostí u p. Josefa Málka z č.21, u Marie Janouškové z č.28, Františka Málka z č.21, Josefa Řezáče z č.62, Josefa Hály z č.32 a u našeho předka Václava Hály z č.14. Hledání však bylo neúspěšné, rolníci byli evidentně šikovnější. Takových rekvisic i za asistence vojska a četnictva bylo za války mnoho.

V únoru 1921 došlo ke sčítání lidu. Podle sčítacího archu pracoval v hospodářství č.14 jako kočí Václav Vaněk, nar. r.1855 ve Křenku, odměněný zemědělskou radou v r.1909. Děvečku nepotřebovali, protože v domácnosti pomáhala pětadvacetiletá svobodná dcera Marie. Ve Křenku žilo v tom roce 393 obyvatel v 82 domech.

Syn Josef se v r.1921 oženil s Annou Černou z Kostelce nad Lab. č. 148, jejich jediná dcera Anna, nar.19.11.1925, se vdala za Slávka Minaříka a žila ve Křenku. Josef žil ve Křenku č.7, zemřel v únoru 1936, příčinou byl žaludeční vřed. 

Syn Václav se v r.1922  oženil s Alžbětou Houšteckou ze Lhoty č.23, narozenou 24.11.1897. Hospodařil na rodném gruntu č.14. V r.1924 se mu narodila dcera Marta, ta však po dvou týdnech zemřela. Stejný smutek prožili rodiče 17.11.1925 po smrti syna Bedřicha, narozeného o měsíc dříve. Po pěti letech, 4.5.1929, se narodil Jaroslav. Neoženil se a žil až do smrti v domě č.14. Byl posledním Hálou na gruntě, s ním vymřel rod po meči. Alžběta, nazývaná Bětuška, byla prý pořádkumilovná a šikovná hospodyně. Zemřela v třiapadesáti letech 29.12.1949. Václav se znovu oženil s Annou, rozenou Hálovou z Ovčár. V době svatby jí bylo kolem padesáti let, jestli byla svobodná nebo vdova, není známo. Zemřela 2.5.1968.

Manželka Ludmila, roz.Průchová, zemřela 13.12.1922 v šestašedesáti letech na zkornatění cév. Teprve před půl rokem oženila mladšího syna Václava a přivítala na statku novou hospodyni Bětušku. V matrice zemřelých je uvedeno, že v 21:30 ještě drala peří a ve 2 hod. po půlnoci byla již mrtvá. Manžel Václav Hála se odstěhoval na vejminek. Přežil manželku o jedenáct let, zemřel 24.10.1933 ve Křenku č.14.

Vejminkem byla roubená chalupa, která podélně ohraničovala dvůr směrem do návsi. Byla postavena na přelomu 18. a 19. století, 3.5.1958 byla prohlášena národní kulturní památkou. Byl to roubený výměnek se špejchárkem a komorou, obdélníkového půdorysu, se sedlovou střechou, v šedesátých letech 20.stol. už krytou taškami. Původní krytinou byly došky nebo šindele. Ve výměnku byla štuková výzdoba na stropě. Krov byl hambalkový. Půda byla přístupna ze dvora novějším vikýřem. Vedle výměnku stála zděná bohatě členěná brána statku s brankou a vraty s datem 1856. Nad vraty byla umístěna nika (výklenek) se soškou světce. V evidenčním listu Národního památkového ústavu je brána popsána jako hodnotná zděná lidová architektura z pol. 19.stol. V r.1982 získal MNV Křenek od Státního památkového úřadu povolení roubenku zbourat. Ustoupila tak stavbě nové prodejny potravin. 

Nejmladší dcera Marie, nar. 22.2.1896 ve Křenku č.14, ja naším dalším přímým předkem. Narodila se mamince v jejích 39 letech. Ve dvou letech jí umírá osmnáctiletá nejstarší sestra Anna. Dětství prožila se dvěma staršími bratry. Do obecné školy začala chodit ve Křenku v pěti a půl letech, 3.9.1901.

Národní škola  byla založena rok před jejím narozením, r.1895. Žádost o zřízení byla podána už v r.1884 za starosty p.Václava Málka z č.11, ale bezúspěšně. Povolena byla až na základě druhé žádosti, podané v únoru 1893 za starosty p.Václava Janouška z č.12. Podle školních zákonů se muselo obecní zastupitelstvo zavázat z vlastních prostředků uhrazovat výdaje spojené se zřízením a zajišťováním chodu školy. V listopadu 1894 se konala volba členů místní školní rady. Úřední slib složili Václav Málek z č.11, Josef Machka z č.8, Antonín Kopejska z č.4 a náhradníci Josef Hála z č.32 a Jan Málek z č.26. Podmínkou okresní školní rady bylo mimo jiné posunutí záchodů dále od školní budovy a spojení s budovou krytou chdbou, zřízení řádné studny, založení školní zahrady a  „náležitého cvičiště tělocvičného“. 16.11.1895 začal školní rok pro 66 dětí, zatím v provizorní místnosti v č.3. V nové školní budově se děti sešly až na začátku příštího školního roku v počtu 71.  Správcem školy a zároveň učitelem byl Václav Vend, který se přistěhoval ze Staré Boleslavi. Školním dozorcem byl školní radou zvolen Václav Málek z č.11. Škola byla nejprve jednotřídní, od září 1910 dvojtřídní.  V jednotřídní škole učil náboženství kaplan František Horák, později Václav Šmejkal a ruční práce slečna Karolína Linhartová z Brandýsa, později slečna Božena Fišerová. Stupnice známek byla od jedničky do pětky, ale slovní hodnocení bylo rozdílné. Žák se choval velmi mravně, mravně, nedosti pořádně nebo nehodně. Žák prospěl velmi dobře, dobře, dostatečně, sotva dostatečně nebo nedostatečně. Žák se učil velmi pilně, pilně, nejednostejně nebo málo. Hodnotila se i vnější úprava písemných prací, byla velmi úhledná, úhledná, nedosti úhledná, neúhledná nebo nedbalá.

Ve druhém roce docházky se Marie chovala podle záznamu ve výkazu prospěchu a chování velmi mravně, učila se pilně. Nejhorší výsledky měla v počtech, prospívala dostatečně, ve 4.čtvrtletí sotva dostatečně. Za celý školní rok zameškala pouze dvacet dva půldní. Třetí rok školní docházky zahájila už ve druhém oddělení první třídy, prospěch se už zhoršil. Učila se nejednostejně (za 3), v počtech v každém čtvrtletí prospívala sotva dostatečně. Zameškala pouze osm půldní. Stejný prospěch měla i v dalších letech, velmi dobře prospívala v náboženství, ve čtení, kreslení a zpěvu. V pátém roce školní docházky zameškala pouze dva půldny. Vypovídá to o kladném přístupu rodičů ke vzdělání, protože spousta dětí i ve třicátých letech 20.stol. musela místo školní docházky  pomáhat v polních pracích nebo při opatrování mladších sourozenců. Snad nejhorší docházku měl Václav Machka, syn Václava Machky, povozníka ze Křenku č.56, který měl v pátém roce své školní docházky 28 zameškaných omluvených půldnů a 144 neomluvených půldnů. Jednou z nejpilnějších žákyň byla Julie Machková, dcera Josefa Machky, rolníka ze Křenku č.8, která měla v hodnocení všech čtvrtletí vždy více jedniček než dvojek. 

Po šesti letech obecné školy Marie pokračovala ve školní docházce do r.1912 ve Střední škole v Kostelci nad Lab., kam chodila od přívozu v Zárybech pěšky. Propouštěcí vysvědčení bylo Marii vydáno po čtyřech letech 18.4.1912, v jejích 16 letech. Výkazy prospěchu a chování se bohužel nedochovaly. Škola měla pět chlapeckých a pět dívčích tříd. Řídícím učitelem byl Bohuslav Prikner, ve škole působilo sedm dalších učitelů. Z nich byly čtyři ženy, všechny slečny. Žákům se vydávalo vysvědčení každé čtvrtletí.

Bratr Václav Hála, nar.v červnu 1891, začal chodit do školy v pěti letech do Lhoty, přestože ve Křenku už jeden rok škola fungovala. Pěšky tam docházel sedm let do června 1903, do svých 12 let. Potom rok navštěvoval hodiny náboženství v křenecké škole.

Marie měla vážnou známost s Čeňkem Petrem ze Staré Boleslavi. Otec prý jejich vztahu nepřál. Ve dvaadvaceti letech porodila nemanželskou dceru Annu, která však žila jen od 25.1.1918 do 1.2.1918. Příčinou úmrtí byla vrozená slabost. Proč byla nemanželská, proč se Marie nemohla vdát za Čeňka Petra, se můžeme jen domýšlet. Známé je, že se později oženil a jeho potomci žijí ve Staré Boleslavi. Marie se za pět let po této životní zkušenosti vdala za Václava Kettnera z Borku č.15, který se před třemi lety vrátil z čsl. legií z Ruska. Ten měl v mládí podobnou zkušenost, před odchodem do 1.světové války se stal otcem nemanželské dcery. Přivedl do jiného stavu děvečku, která u nich doma sloužila. Pocházela snad ze Všetat, kde dceru u rodičů porodila. Otec se k ní hlásil, a když se vdávala, vystrojil jí svatbu. Historie rodu Kettnerů je popsána v jiné kapitole.

Václav a Marie slavili svatbu 25.9.1923, jako svědkové se podepsali ženichův švagr Karel Krupička, zámečník v Borku č.15, a Josef Zvoníček, rolník v Borku č.11. Nevěstě bylo sedmadvacet a půl roku, ženichovi jedenatřicet let. Oddáni byli v kostele sv.Václava ve Staré Boleslavi, hostina byla připravena na dvoře v Borku č.3. Tuto rolnickou živnost koupil pro novomanžele ženichův otec. Václav a Marie se stali spolumajiteli domu č.3 a 12,7 ha pozemků 14.8.1924. V tom roce vlastnili dva koně, tři krávy a jedno tele. Pěstovali okurky, zelí, brambory, žito, oves a jetel. Okurky a zelí se rozvážely vlakem ze dříského nádraží po celých Čechách i do Německa. Byl to jeden z hlavních zdrojů příjmu. Zaměstnávali krmiče Josefa Hubáčka a v přiznání k dani z příjmu za rok 1924 uváděli jako kočího i bratra Františka Kettnera.

Za osm měsíců po svatbě, 18.5.1924, se celá rodina radovala z příchodu prvního syna Václava. Za dva roky, 12.3.1926, se  narodila první dcera Marie. Po roce 10.10.1927 následoval Vladimír, za tři roky 28.11.1930 Věnceslava, dále 3.2.1933 Emilie a 2.8.1934 Karel. Poslední dcera Ludmila se narodila šestačtyřicetiletému tatínkovi a dvaačtyřicetileté mamince 6.12.1938, dvacet let po prvním porodu.

Ve třicátých letech, v době hospodářské krize, nešla zelenina na odbyt. Příjmy byly nízké, manželé proto museli prodat část polí. Přestože chovali hodně slepic, děti dostaly vejce k jídlu jen výjimečně, všechna vejce se prodávala. Stejně tak máslo. Hlavní potravinou byly brambory a chleba, který se pekl v peci několikrá za měsíc a jedl se tak dlouho, až se nesnědly poslední kousky, třebaže už byly tvrdé nebo pokryté plísní. Ta se odkrojila a snědlo se všechno. Tak to vyprávěla dcera Emilka, dnes Fridrichová ze Dřís. 

Od 28.2.1955 byla Marie vdovou, žila v Borku č.3 u syna Vladimíra Kettnera. Byla velmi pobožná, pravidelně navštěvovala mše svaté v kostele sv. Václava nebo v kostele Panny Marie ve Staré Boleslavi. Často také navštěvovala svá vnoučata Pepíka, Milenku a Vláďu u své dcery Marie Podhrazké v Sudově Hlavně a Péťu, Stáňu a Helenku u dcery Emilky Fridrichové ve Dřísech. Nejvíce vnoučat však měla v Brandýse nad Labem, kam jezdila za Standou a Svatkou k synovi Vaškovi Kettnerovi, za Věrou a Irenkou k synovi Karlovi Kettnerovi a za Slávkou a Jitkou k dceři Slávce Moravcové, později Hajžmanové. Cestou z kostela se ve Staré Boleslavi zastavovala u dcery Ludmily G“unterové a vnuků Káji a Pavla. Doma vyprávěla pohádky vnoučatům od syna Vladimíra Vláďovi a Líbě. Zemřela 14.10.1970 ve svých 74 letech v Borku č.3. Je pohřbena spolu s manželem ve Staré  Boleslavi.

Zdroje:

1.  Státní oblastní archiv Praha – Chodovec:

Matriky narozených, oddaných a zemřelých ř.k.f.ú. Stará Boleslav, Předměřice nad Jiz.

Berní rula 1654 – Kouřimský kraj

Kapitula sv.Kosmy a Damiana ve Staré Boleslavi -

Seznam osob, které vykonaly velikonoční zpověď r.1740, inv.č. 27

Seznam osob, které vykonaly velikonoční zpověď r.1745, inv.č. 28

Seznam školního prospěchu žáků v triviální škole ve Lhotě (dvojtřídní),  inv.č.95

Vyučování náboženství 1745 – 1770, inv.č.92

Svátost oltářní narozených 1793 – 1805, inv.č.30

Soupis lidu 1830, inv.č.175

Ohlášky snoubenců od r.1884, inv.č.38

Velkostatek Brandýs nad Labem - 

Pozemkové knihy nejstarší 1585-1715 – index zpracoval Tomáš Dvořák a vydal v říjnu 2012

Rustikální pozemková kniha 1781, inv.č.252

Kniha poddanských platů-celé panství- rok 1784,inv.č.2014

Soupis lidu 1700, inv.č.192

Soupis lidu 1805, inv.č.215

Sčítání lidu 1828, inv.č.219

Okresní soud Brandýs nad Lab. -

Rustikální pozemková kniha 1715 – 1805, inv.č. 5

Rustikální pozemková kniha 1804 – 1806, inv.č. 220

Rustikální pozemková kniha 1825 – 1827, inv.č. 226

Rustikální pozemková kniha 1849 – 1856, inv.č. 236

2.  Okresní archiv v Mělníku:

  Národní škola Křenek ( 1895 – 1976 )

Kronika školy ve Křenku

Střední škola Kostelec nad Lab. 1878 – 1953

3. Okresní archiv Praha – východ ve Zdibech-Přemyšlení:

Notářství Brandýs nad Lab. - c.k.notář Jan Chour

Protokol o posledním ústním pořízení p.Anny Stránské, rolnice ve Křenku č.14

Okresní úřad Brandýs nad Lab. -

Sčítání lidu z r.1921

Správa obcí a osad, inv.č. 110 (seznamy volených členů obecního úřadu)

4. Katastrální úřad Středočeského kraje, okres Praha-východ, archiv pozemkových knih

Smlouva postupní Anny Stránské s Václavem Hálou – Křenek č.14  

5. Národní památkový úřad Praha: Evidenční list nemovité kulturní pamaátky Středočeského kraje,           usedlosti ve Křenku č.14

6. Obecní úřad Křenek – Kronika obce Křenek

6.  Knihy – Dr.J.V.Prášek – Brandejs nad Labem. Město, panství i okres – 1.díl a 3.díl                            

      kol.autorů, PhDr.Pavel Bělina – Dějiny zemí Koruny české, II. díl

Sepsala Libuše Švecová, roz.Kettnerová z Borku, 

vnučka Marie Hálové a dcera jejího syna Vladimíra

Hradec Králové, leden 2017

Historie rodiny Kettnerů z Borku č.3, pošta Dřísy, okres Praha - východ

Nejstaršími historicky doloženými předky rodu Kettnerů byli Bartoloměj Kertner a jeho žena Dorota. Žili v Lysé nad Labem, okres Nymburk. Rok a místo narození obou dvou nejsou známy, protože nejstarší matrika narozených Lysé nad Labem začíná rokem 1656. Nejstarší matrika zemřelých začíná rokem 1672, je v ní jen záznam o úmrtí Doroty v roce 1680.

O jejich životě jsou zápisy ve třech historických dokumentech – v pozemkové / purkrechtní / knize, v berní rule a Knize cechu novoševců města Lysé nad Labem. Podle zápisů by se dalo soudit, že se Bartoloměj mohl narodit kolem roku 1600, tedy v době panování císaře Rudolfa II. Zemřel roku 1663, kdy podle zápisu v gruntovní knize přebírá grunt vdova Dorota. V matrikách jsou záznamy o jejich třech dětech – Michalovi, Jiříkovi a Barboře. 

Bartoloměj byl forman a zahradník. Formanství byla před třicetiletou válkou výnosná živnost. V r.1618 za přepravu 20 věder vína na jednom voze z Moravy do Prahy dostal forman 30 kop grošů. Během třicetileté války (1618-1648) se stala přeprava zboží nebezpečnou a méně výnosnou, protože formanské vozy byly přepadány císařskými i stavovskými vojsky. Forman zaměstnával tzv. formanského pacholka, jednoho nebo více podle počtu vozů a koní. Protože měl Bartoloměj (říkalo se Bartoň) 6 koní, je pravděpodobné, že vlastnil 2 – 3 formanské vozy. Označení zahradník neznamená, že by se zabýval úpravou zahrad, ale označuje výměru vlastněné půdy. Měl ze všech držitelů půdy nejmenší výměru. 

Panství Lysá nad Labem koupil roku 1548 císař habsburské monarchie Ferdinand I. Habsburský, manžel Anny Jagelonské a první Habsburk na českém trůně. Tím se stává Lysá komorním panstvím habsburských císařů (stejně jako Brandýs nad Labem) a ve městě císaře zastupuje hejtman. Obyvatelé musejí platit daně a chodit na robotu. Jsou povinni sekat dřevo 44 dnů v roce a sklidit všechno obilí, sena i otavy z polí a luk panských dvorů v Lysé a v Byšičkách. (Registra urburní z r.1553) Po bitvě na Bílé hoře roku 1620 dochází ke katolické reformaci a nekatolická šlechta musí přestoupit na katolickou víru nebo opustit zemi. To se netýká poddaných, ti jsou nuceni ke katolické víře. V roce 1625 dochází v Lysé k bouřím poddaných a k trestům. V následujícím roce k potlačení rebelie a přinucení k poslušnosti poddaných pochoduje k Lysé vojsko. Nekatolické obyvatelstvo zapaluje své domy a odchází do Slezska a Saska. Vypálené domy jsou prodávány a osazovány magistrátem, hodnotu mají hlavně pole patřící k domům. Je pravděpodobné, že některé z těchto usedlostí koupil i náš předek Bartoloměj. 

V roce 1631 koupil grunt /původní číslo 182, nové číslo 347/ v Lysé – Stržišti, ten zdědil syn Michal. V roce 1636 koupil další grunt /původní číslo 195, nové číslo 332/ za 50 kop českých. Ročně splácel 2 kopy. V roce 1654 patřilo ke gruntu jen 7 korcí polí /2 ha /, ale 6 koní, 2 krávy, 3 jalovice a 6 prasat. Do zámku se platilo 14 krejcarů a 1,5 korce ovsa /140 litrů/, desátek faráři byl 1 věrtel /23,5 litru/ žita. Roku 1663 vedla grunt dcera Barbora, provdaná za Václava Šlechtu. Bartoloměj byl zřejmě vlastníkem ještě třetího gruntu, který byl za třicetileté války zpustlý, roku 1652 znovu osedlý /obydlený/ a podle zápisu v purkrechtní knize roku 1654 zakoupený Jiříkem, synem Bartoloměje. V zápise si Bartoloměj vymiňuje 3 strychy záhonů pole /8,55 arů/ až do své smrti jako vejminek, a jestliže by se jeho manželka Dorota po jeho smrti znovu provdala, měl by syn Jiřík znovu právo k jejich užívání. Z toho vyplývá, že grunt vlastnil Bartoloměj a synu Jiříkovi ho prodal – podle zápisu v gruntovní knize za 350 míšeňských s každoročními splátkami po 10. Na vejminku si s ženou Dorotou pobyl 9 let.

Podle záznamů v berní rule z roku 1654 jsou Bartoloměj a jeho dva synové jediní Ketnerové v Lysé nad Labem. Protože zde žili na původně spálených gruntech, které Bartoloměj koupil, a jeho předci ani sourozenci zde zřejmě nežili, je pravděpodobné, že se Bartoloměj do Lysé přistěhoval. V úvahu přichází ves Semice, Chotětov, Kochánky nebo město Čelákovice. Všechny vsi patřily v 16. stol a v 1. polovině 17. stol. stejně jako Lysá habsburským císařům a žili v nich Ketnerové, tehdy psaní Kertnerové. Nejpravděpodobnější je ves Kochánky, tenkrát jedna z největších obcí na panství. V r.1624 tam koupil grunt Petr Kertner. Přišel z Šestiměstí ( Horní Lužice, dnes německá města Budyšín, Kamenec, Žitava, Zhořelec, Lobava a polské měeto Lubáň, do r.1635 součást České koruny ) a poddal se. To znamená, že koupí poddanského gruntu na císařském panství se stal poddaným. Hospodařil zde 20 let, po něm grunt přebírá zeť Jan Kolář, který se přiženil k Petrově dceři Anně. Petrova manželka, vdova Dorota, se znovu vdala za Jiřího Mazáka. A teď nejzajímavější zápis z gruntovní knihy č.125 velkostatku Brandýs nad Labem. Petr měl dva syny, Matěje a Bartoně ( v matrikách psáno Matyáš a Bartoloměj ). A jsme s největší pravděpodobností u našeho přímého předka, který se zřejmě z Kochánek odstěhoval a v r.1631 koupil grunt v Lysé. V zápisech ve všech gruntovních knihách celého panství se toto jméno objevilo jako jediné. Časově odpovídá i jeho odchod z Kochánek, kde na otcovském gruntě zůstává sestra Anna. Zde v 16.stol hospodařili sedláci na 33 gruntech a ve 4 chalupách. Pro srovnání v Zápech bylo 42 gruntů nebo chalup, v Mečeříži 31 gruntů nebo chalup, v nejmenší vsi Čečelicích byly pouze 4 grunty. Ve Křenku hospodařili sedláci na 12 gruntech nebo chalupách, stejně tak v Zárybech, ve Lhotě na 9 gruntech nebo chalupách, v Konětopech na 7. 

V roce 1659 žádají Bartoloměj, synové Michal a Jiřík o přijetí do cechu novoševců v Lysé nad Labem, přestože žádný z nich ševcem nebyl, protože oba bratři hospodařili s velkou výměrou půdy a stejným počtem dobytka jako ostatní sedláci a v berní rule z r. 1654 jsou v Lysé uvedeni 3 jiní ševci. Žádali, „abychom je v společnost bratrskou k cechu našemu připustíc za spoludruhy a bratry přijali, že by k tomu veliku náchylnost jměli..“ Důvodem byla finanční pomoc v případě neúrody /tzv. suché dni/, pomoc vdovám a sirotkům, ale hlavně pomoc při vystrojení pohřbu a účast v pohřebním průvodu - „..kdyby pán Bůh z domu jejich kohokoli prostředkem této časné smrti z tohoto světa povolati ráčil, aby podle způsobu křesťanského těla jejich k pohřbům doprovoditi nápomocni byli..“ Dva cechmistři a čtyři mistři rozhodli o jejich přijetí za spolubratry. Byli povinni zaplatit 8 kop a 45 grošů a odvést po 2 librách vosku /90 dkg/- „ k přikrývání těl mrtvých na příkrov k průvodům ..“ Vystrojení pohřbu bylo velmi nákladné. Kromě sukna na smuteční šaty pro rodinu i čeleď bylo třeba pořídit sukno na máry a na vystrojení kostela. Velkou položku představovaly voskové svíce, které byly rozdávány všem účastníkům pohřbu a byly velmi drahé. V roce 1609 činily veškeré náklady na pohřeb kožešníka Hanyzla v Praze 25 kop grošů, z toho jen za svíce 17 kop. Pohřeb radních konšelů v Prate stál na začátku 17.stol. od 60 do 100 kop grošů. Za to by Bartoloměj pořídil v Lysé dva grunty, sice vypálené, ale s velkou výměrou půdy. Pohřeb byl i velmi prestižní záležitostí. U členů řemeslnického cechu šli v pohřebním průvodu četní zástupci cechu včetně mistrů i s cechovní korouhví. Z těchto důvodů se Bartoloměj i se syny stali členy ševcovského cechu, přestože se ševcovským řemeslem nezabývali.

Dalším přímým předkem je syn Bartoloměje Jiřík. Datum narození není známo, musel se narodit před rokem 1656, což je rok prvních zápisů v první matrice narozených. Zemřel 11.9.1680. Protože v roce 1654 koupil grunt, který byl za třicetileté války zpustlý a v roce 1652 znovu osedlý /obydlený/, mohl se narodit kolem roku 1620 až 1630. V Lysé patřil mezi 7 největších hospodářů, měl 80 strychů /22,8 ha/ polí, choval 2 potahy, 2 krávy, 3 jalovice, 6 prasat. 

V Lysé bylo v té době /r.1654 – berní rula/ 29 sedláků, kteří měli výměru půdy od 30 strychů, dále 58 chalupníků a 1 zahradník krejčí. Někteří chalupníci se zabývali i řemeslem. V Lysé bylo 6 krejčích, 3 ševci, 3 řezníci, 2 tesaři, dále po jednom kovář, kramář, sedlář, zámečník, tkadlec, bednář a forman - otec Bartoloměj. Kromě obydlených usedlostí zůstalo ve městě ještě 6 let po skončení třicetileté války z jejích bojů 8 rozbořených a pustých statků a 22 chalup. Nejednalo se pouze o rozbořené domy, ale také o pustá pole k nim patřící. Některá z nich skoupila vrchnost ke svému dvoru. V té době patřilo Lyské panství od roku 1647 Janu Šporkovi, který jako statečný voják byl povyšován během bojů ve třicetileté válce od bubeníka až na velitele jízdy a generála. Bojoval v habsburském vojsku proti nekatolickým armádám. V roce 1664 za úspěchy ve válkách s Turky získal šlechtický titul. Habsburským císařem Leopoldem I. byl povýšen do stavu dědičných říšských hrabat. Lyské a kostomlatské panství získal Jan Špork jako dar od habsburského císaře Ferdinanda III. Později přikoupil další panství a vesnice. Lyské panství bylo po třicetileté válce velmi zpustošené, ale Jan Špork díky válečné kořisti a promyšlenému hospodaření dokázal svůj majetek zvelebit. Osazoval zpustlé grunty svými vojáky propuštěnými z armády a poddanými z konojedského panství, vymáhal robotu i na doposud svobodných měšťanech – což se týkalo i našich předků. Zasloužil se o postavení místního chudobince, obnovení shořelého kostela sv. Jana Křtitele, obecního domu se šatlavou i školy. Přestavěl lyský zámek, který měl po přestavbě 16 sálů a pokojů, 12 komor, 6 kvelbů, kuchyni a konírny. Zemřel v Heřmanově Městci v roce 1679 ve věku 82 let a zanechal jen na hotovosti tři miliony tolarů. Lyské panství zdědil jeho syn František Antonín Špork. 

V roce 1666 zničil město požár. Ve stejném roce po shoření chrámu Páně svatého Jana Křtitele byla založena Pamětnice a právní kniha města Lysé Nové. Jsou v ní záznamy o rychtářích, purkmistrech a konšelech až do roku 1751. Z ní můžeme čerpat informace o veřejné činnosti našich předků. V roce 1667 byla obnovena rada města „od urozeného Pana Jana France, nařízeného regenta Jeho hraběcí excelence Jana Šporka.“ Jiřík Kertner /v té době psáno Gertner/ byl jedním z 12 konšelů od roku 1667 do roku 1673. Byla mu přidělena úřední povinnost opatrovníka sirotků. Byl to zastánce práv nejen úplných sirotků, ale i dětí, kterým zemřel jen jeden z rodičů. Již několik měsíců po pohřbu partnera ovdovělý otec nebo matka uzavírali další sňatek, protože to vyžadovala péče o statek a děti. Ty měly právo na dědický podíl z majetku po zemřelém rodiči a toho se v dospělosti v případě potřeby domáhaly s pomocí ochránce práv sirotků. Tento úředník vedl sirotčí knihy, kam byly zapisovány dědické nároky sirotků. 

Manželkou Jiříka byla Kateřina. V matrikách o ní není žádný záznam. Měli spolu 5 historicky doložených dětí, 2 dcery a 3 syny. Nejstarší Dorota, narozená v r.1657, se ve 21 letech stala ženou Jiříka Jindry, o dva roky mladší Ludmila se vdala také ve 21 letech v r.1680 za Václava Bendla. Rod Jindrů a Bendlů byl později v Lysé velmi rozšířený. Syn Kašpar, narozený v lednu 1664, byl v 15 letech přijat do učení k cechmistru cechu ševcovského Matěji Koleškovi. Při přijímání složil otec Jiřík „do pokladnice matky naší /cechu/ osm bílých grošů, zůstává dlužen dvě libry vosku a peněz jednu kopu míšenskou za setrvání v temž učení“, jak je psáno v knize cechu novoševců města Nové Lysé. Další syn Jan se narodil dva roky po Kašparovi, v r.1666. 

Nejmladší syn Václav, náš přímý předek, se narodil sedm let po Janovi 7.1.1673. Zemřel 8.7.1751 v 78 letech, úmrtí manželky Evy není v matrice zemřelých zapsáno.

V 7 letech mu zemřel otec, o další svatbě jeho matky není v matrikách záznam. Po smrti otce na gruntu hospodaří sestra Ludmila s manželem Václavem Bendlem. Dva měsíce po pohřbu otce se v roce 1680 vdala a manžel její rodný grunt koupil. Kromě malého Václava a matky žil na gruntu také bratr Kašpar, 16letý ševcovský učeň, a možná 14letý Jan, o kterém však není nic známo. Po patnácti letech 22letý Václav v r. 1695 koupil rodný grunt od švagra Václava Bendla za 600 kop míšenských. V té době byl už ženatý a měl dvouletou dceru Dorotu. Tehdy se všechny koupě uskutečňovaly na splátky, zapsané v pozemkových knihách. Kupní cena gruntu se rozdělila mezi všechny dědice a kupující postupnými splátkami musel vyplatit všechny sourozence. Poslední splátku složil sestře Dorotě Jindrové po 23 letech v r.1718. 

Patřil k největším sedlákům v Lysé, v r.1713 vlastnil 80 strychů pole /22,8 ha/, 2 koně, 4 krávy, 2 jalovice a 2 prasata. Městským úředníkem byl 37 let, nejprve jako opatrovník sirotků, od r.1710 konšelem a kontribučním vejběrčím / výběrčí daní /. V letech 1718, 1727, 1728 jsou o něm záznamy v Knize kšaftů města Lysé jako o purkmistrovi. V té době byl majitelem panství Lysá nad Labem, Konojedy a Choustníkovo Hradiště se zámkem a špitálem v Kuksu František Antonín Špork. Když přijížděl do Lysé ze svého paláce v Praze nebo ze zámků z jiných panství, vítal ho purkmistr s konšely. Vítal ho tedy i náš přímý předek, purkmistr Václav Ketner.

S manželkou Evou měl šest historicky doložených dětí. Nejstarší Dorotu měl ve 20 letech. Následovalo pět synů. Nejstarší Václav, narozený r.1695, se stal mistrem cechu ševcovského a naším přímým předkem. O Matějovi a Janovi je známo jen datum narození. Je možné, že zemřeli, přestože v matrice zemřelých není o tom záznam, nebo že odešli do služby a zemřeli v jiné farnosti nebo byli odvedeni na vojnu. Syn Petr, narozený r.1713, byl rychtářem v Lysé a jeho manželkami byly Alžběta /rodné jméno není známo/, později Ludmila Kopejtková. Nejmladší syn Jiří se narodil r.1715 a žil na rodném gruntě, který koupil od otce. S manželkou Máří Magdalenou měl syna Jana, později řezníka, a syna Václava, později punčocháře.

V roce 1746 Václav popustil svůj grunt / původní číslo 235, staré číslo 239, nové číslo 266 / synu Jiříkovi za sumu 2300 (měna neznámá). Vymínil si vejminek 7 setí, 8 strychů žita (1 strych = 93 litrů), tzn. 747 litrů žita, 2 strychy pšenice, 1 strych ječmene a 0,5 strychu hrachu. 

Napsal poslední vůli, která je zapsána v Knize kšaftů v archivu města Lysé n.L. Odpouští v ní synu Jiříkovi sumu 300 z celkové sumy za popuštění gruntu a interes /úroky/ „ nebo ja sem byl sedum a třicet let v ouřadu a ja sem jak živ neviděl aby se měl z gruntovních peněz interes /úroky/ platit, aniž já toho nezačnu...“. Za to ale přikazuje, aby dal hospodář sloužit deset mší svatých za něho, za nebožku manželku, nebožtíka otce a nebožku matku a na každou mši svatou koupil pár svíc po 5 groších. Po jeho smrti má dát syn z vejminku, který mu náležel, při první a poslední mši svatý napéct chleba z půl strychu mouky /46 litrů/ pro chudé lidi a do špitálu „ a dalej aby na Petra (bratr) s nijakyma par zahonkama pamatoval nebo má to svý pole daleko. To poroučím dokonce ať při tom vostane, kdyby ale tomu svoliti nechtiel ať je zbaven tý ostatní pretensi /peněz/ co po mý smrti vostane po tiech sedmy stech co ja neutrat.“ 

Syn Václav, mistr ševcovský, je naším dalším přímým předkem. Narodil se 23.9.1695. Zemřel 9.11.1757 v 62 letech v Lysé č.244. 

Měl o dva roky starší sestru Dorotu a čtyři mladší bratry. V 15 letech byl dán do učení k mistru ševcovskému Václavu Volfovi, za tři roky je vyučen. Po pěti letech se stává mistrem cechu ševcovského. V Knize cechu novoševců města Nový Lysý se píše: „ Leta 1718 předstoupil jest před nás poctivý muž Václav Gertner s přáteli svými snažně nás o to žádajíc abychom jeho za mistra přijali a tak činíme a za mistra přijímáme na takovej způsob aby hleděl složiti do matky pokladnice 8 kop míšeňských, 2 libry vosku a 8 bílých grošů.“ Václav vše splácel 16 let v každoročních splátkách do roku 1734. Ševci byli tehdy váženými měšťany, šili boty vysoké i nízké s jednou nebo dvěma podešvemi. Boty neopravovali, to dělali tzv. vetešníci, kteří boty přešívali, spravovali nebo doplňovali novou kůží. Byli to většinou jen obyvatelé měst bez měšťanského práva, byli chudší než ševci. 

Za dva roky od přijetí za mistra, ve 25 letech, se oženil se s Máří Magdalenou, dcerou Matěje Podzimka. Kromě několika dcer měli tři syny. Nejstaršího Františka měl Václav ve 30 letech, ten však po 1,5 roce zemřel. Rok po úmrtí bratra se narodil Václav, o dva roky později Jan, náš další přímý předek. Oba dva syny otec Václav, mistr ševcovský, vyučil ševcovskému řemeslu. Rodina žila v č.244, /nové číslo 251/ „Na Františku“. Je to doposud název malého náměstíčka, pojmenovaného podle sochy sv. Františka. Domek koupil Václav ve svých 34 letech, v lednu r.1730.  Splácel ho až do smrti. V r.1760 doplatil poslední splátku syn Václav, který domek zdědil. K domku patřily 4 strychy pole /cca 1,2 ha/ a  byl v něm „vojenský kvartýr“. Vojenská služba byla po celé 18. století doživotní, vojáci žili v létě zpravidla v táborech a v zimě žili ve vesnicích na tzv. zimních kvartýrech. 

Manželka Máří Magdalena přežila Václava o 14 let, zemřela 21.8.1771 v čísle 244.

Nejmladší syn Jan, mistr ševcovský, je naším dalším přímým předkem. Narodil se 18.4.1730 v Lysé č.244 /nové číslo 251/. Zemřel v necelých 76 letech 13.2.1806 v Lysé č.244. 

V 15 letech šel do učení ke svému otci. „Leta Paně 1745 dne 31.10. předstoupil do plnosti cechu poctivý muž Václav Ketner a uctivě žádal abychom my jeho synáčka za jednoho učedníka přijali a taky na vyučení dali že v něm všechno dobrý...Stalo se za starších cechmistrů Václava Volfa a Baltazara Kopejtky.“ Za tři roky „Leta Paně 1748 předstoupil jest slovutný muž Václav Ketner poctivě žádaje bychom jeho synáčkovi Janovi za vyučenou dali...otec jeho ho pryč z učení propouští vše dobré o něm vyznává že jest se po všechnej čas hodně choval pročež bude hleděti do matky pokladnice složiti 5 kop 10 krejcarů.“ 

V necelých 21 letech se oženil s Ludmilou, dcerou Kristiána Poborského. Nevěsta byla sice o pět let starší, svobodná, ale byla dcerou cechmistra cechu ševcovského, což zvyšovalo prestiž ženicha Jana. Žili v Lysé č.197. Podle záznamů v matrikách měli spolu dceru Kateřinu a tři syny – nejstaršího Jana, pak Václava a nejmladšího Jozefa, našeho přímého předka. V únoru 1779 umřela manželka Ludmila, bylo jí 48 let. 

V roce 1786 zemřeli v č.244 strýc Václav, bratr otce Jana, i jeho manželka Máří Magdalena a téhož roku kupuje jejich dům otec Jan za 201 zlatých. Vrací se tak do svého rodného domu. Bylo mu v tom roce 56 let, žil zde jako vdovec ještě 20 let. O jeho další svatbě záznam v matrice není. Za tři roky po přestěhování svůj původní dům č.197 prodal Janovi Voglovskému. Tři měsíce před svou smrtí dům č.244 prodal za 510 zlatých Josefovi Kettnerovi. Zdali to byl syn, který v té době žil a působil jako švec v Semicích, nebo jiný Josef, není jisté. Známo ale je, že Josef za dva roky v r.1807 dům prodal už za 700 zlatých Františkovi Vodňanskému.

Josef Kettner, mistr ševcovský, se narodil 31.10.1761 v Lysé nad Labem č. 197 /nové číslo 328/. Zemřel v 57 letech 9.2.1819 v Novém Přerově č.31.

V rodině byl nejmladším dítětem, měl o pět let starší sestru Kateřinu, o sedm let staršího bratra Václava a o devět let staršího bratra Jana. O Kateřině a Václavovi nejsou v matrikách oddaných ani zemřelých žádné záznamy, bratr Jan se sice oženil, ale po jeho svatbě nejsou žádné záznamy o narozených dětech. Je možné, že se stejně jako náš předek Josef odstěhovali z Lysé nebo byli odvedeni na vojnu.

Když bylo Josefovi 17 let, umírá mu matka. Po zrušení nevolnictví r.1781, když mu bylo 20 let, odchází hledat uplatnění jako švec do Semic, vesnice patřící komornímu panství se zámkem v Brandýse nad Labem. Od Lysé není daleko, jen na druhém břehu Labe. Rok poté, 25.11.1782, se v Semicích č. 45 žení s Barborou Prášilovou, narozenou ve Staré Boleslavi. Za rok  se oženil doma v Lysé č.197 bratr Jan ve svých 31 letech s Kateřinou Obholzerovou.

V Semicích nebyl majitelem domu, často se stěhoval a žil v podnájmu ve čtyřech domech. Nejprve v č.48, kde se mu rodí a po pěti dnech umírá první syn Josef. Stěhuje se do č.22 k sedláku Janu Novákovi. Zde se narodily děti Josef v r.1790, Anna v r.1792 a naš přímý předek Jan v r.1794. V Semicích č.14 se narodili další tři synové – Václav, František a Matěj. Posledním podnájmem bylo č.11, kde se narodila v r.1803 dcera Anna. Poslední dcera Magdalena se narodila 45letému Josefovu už v Novém Přerově č.31, kam se rodina přestěhovala. Kmotry téměř všech dětí byla Anna Bendlová, hospodská v Semicích, a chalupník Václav Kalina ze Semic, později František Rubeš, učitel z Nového Přerova.

V červenci roku 1806 si Josef pronajímá v Novém Přerově pole a stává se familiantem, tzn. dědičným nájemcem půdy. Konečně nebydlí v podnájmech jako podruh, hospodaří ještě 13,5 roku a přitom provozuje své ševcovské řemeslo. Nový Přerov byla  vesnice na brandýském panství, nově založená koncem 18.století vedle Starého Přerova. Na začátku 20.století se Starý a Nový Přerov sloučily ve vesnici Přerov nad Labem. 

Manželka Barbora, označovaná ve vesnici jako ševcová,  přežila Josefa o 7 let, zemřela podle věku uvedeného v matrice zemřelých v 59-60 letech 8.11.1826 v Novém Přerově č.31.

Jan Kettner, baráčník a familiant, se narodil 29.11.1794 v Semicích č.22 a zemřel ve věku nedožitých 73 let 24.9.1867 ve Velence č.4 ( tehdy se říkalo na Velenkách ). Byl čtvrtým  dítětem z devíti. Sourozenci Josef, Anna, Matěj a Magdalena zemřeli v dětském věku, bratr Josef v 17 letech.  Bratr Václav, rovněž baráčník a familiant, se oženil s mladou vdovou Alžbětou Jarešovou, rozenou Čepičkovou, z Velenky ( z Velenek) č.30. Žili v Novém Přerově č.24, kde se jim narodily čtyři děti. Dvě z nich zemřely v dětském věku. Syn Václav zůstal svobodný, byl kolářským tovaryšem, žil v rodném domě v čísle 24 a zamřel v 35 letech. Rodinu založila dcera Anna, která se provdala za Josefa Duška a žila v Novém Přerově č.19. Tam taky bratr Václav žil na vejminku. 

Další Janův bratr František žil v podnájmu jako podruh a živil se jako krejčí. Ve sčítání lidu je v letech 1828 a 1829 uveden jako voják. Od roku 1811 do roku 1845 byli muži z nejchudších vrstev odváděni na 14 let. Museli splňovat výšku 168 – 180 cm a být ve věku 17 – 40 let.  František byl tedy odveden na vojnu a ženil se až v roce 1830 ve svých 31 letech s Kateřinou Fuchsalovou. Měli spolu pouze jednu dceru Marii, která zemřela svobodná ve 22 letech. František zemřel čtyři roky po jejím narození v nedožitých 37 letech. 

Vojenská služba zasáhla do života také dalšímu z bratrů, našemu přímému předkovi Janovi. V době své svatby sloužil u infanterie (pěchoty) regimentu knížete Rudolfa. Bylo to v květnu roku 1819,  Janovi bylo 24 let. Nevěsta Alžběta pocházela ze Starého Přerova č.58, byla dcerou baráčníka Václava Zitty a Anny Foreitové. Na manžela vojáka čekala dost dlouho, protože první dítě se jim narodilo až deset let po svatbě. Byl to náš další přímý předek Josef. Alžbětě bylo téměř 33 let, Janovi téměř 35 let. Další dítě podle záznamů v matrikách už neměli. Žili ve Starém Přerově č.85, Jan je uváděn jako baráčník. Byl majitelem domku, roubené dřevěnky, k níž mohla přiléhat malá zahrádka. Nebyl ovšem majitelem ani nájemcem  žádného pole, proto se musil živit jako nájemná síla – nádeník. Většina baráčníků toužila pracovat na vlastním, což se Janovi splnilo. V roce 1841 je už uveden v seznamu majitelů pozemků ve Velence č.4, tehdy se říkalo na Welenkách, kde vystřídal Jana Řezáče. Přišel sem zřejmě nedlouho před rokem 1841, když už mu bylo kolem 55 let, protože v č.4 je zapsán Jan Řezáč, je přeškrtnut a zapsán kupodivu Josef Kettner. Byl to omyl písaře, protože synu Josefovi bylo v té době 11 let a osm let poté je majitelem zapsán otec Jan. Stává se tedy konečně familiantem, což znamená dědičným nájemcem půdy. Ve Velence si koupil dřevěnou roubenku popisné číslo 4, katastrální číslo 6. Kromě obytného stavení, jehož součástí býval i chlév, patřila k číslu 4 i dřevěná stodola, postavená na dvoře. Hospodařil na pozemcích katastrálních čísel 356 (bonita půdy č.3) a č.418 a 566 (bonita půdy č.4). Jedno pronajaté pole přiléhalo ke stavení, bylo majetkem fary a jeho rozloha byla 7 měřic. Další pole byla dále od vesnice. Podle záznamu berního úřadu platil v r.1849 daň z pozemku 1 zlatý 18 a čtvrt krejcarů. Při narození prvního vnuka Jana v roce 1857 je již se svou ženou Alžbětou ve Velence č.4 u syna Josefa na výminku. 

Alžběta zemřela na tuberkulózu v 64 letech, o šest let později ji následoval její manžel Jan. 

Josef Kettner, baráčník a familiant, se narodil 17.6.1829 ve Starém Přerově č.85. Jeho kmotry byli Josef Holana, mistr řeznický z Nového Přerova, a Kateřina Vojáčková, chalupnice z Nového Přerova. Dětství prožil bez sourozenců ve Starém Přerově a ve Velence, kde si jeho otec pronajal půdu ( a koupil domek) a stal se familiantem.

Byl odveden na vojnu, sloužil u 25. infanterie c.k. pluku Vocher. V té době (od 14.2.1845) trvala vojenská povinnost 8 let. Tři roky byl výcvik a potom mohli být vojáci na trvalé dovolené, pokud nehrozila válka. V září roku 1855 přišlo od pluku do Velenky povolení k svatbě, v říjnu 1855 přišel ohlášní list ženichův od vojenské duchovní správy z italského města Verony, kde Josef v té době s 25. infanterií sloužil. Za měsíc se ve Velence č.4 konala svatba. 27.11.1855 se Josef ženil s Alžbětou Prchlíkovou ze Záryb. Svědky na svatbě byli Jan Bašud, gruntovník z Velenky č.18, a Václav Lambert, familiant z Velenky č.19. Ženichovi bylo 26 let, nevěstě necelých 22 let. 

Alžběta byla dcerou Václava Prchlíka, v té době vdovce a výminkáře ze Záryb č.22. Jeho otec byl dříve rychtářem v Zárybech, pocházel ze selské rodiny ze Sluh č.16. Matkou Alžběty byla Alžběta, rozená Vlková z Kostelce nad Labem. Dědeček Martin Vlk byl měšťan v Kostelci, babička byla rozená Moravcová. Sestra Alžběty Rosalie se vdala do Křenku č.34 za Václava Pokorného.  

Prvního syna Jana počali pět měsíců po svatbě. Byl snad Josef už propuštěn z vojny, nebo byl jen na dovolené? Jan se narodil 23.1.1857, dva roky po něm se narodil náš další přímý předek Václav. Když bylo Janovi 2,5 roku a Václavovi 6 měsíců, dostala matka Alžběta vysokou horečku a 30.8.1859 zemřela. Bylo jí 30 let. Za tři a půl měsíce umírá i syn Jan na úbytě ( tuberkulóza ). Na výminku jsou v té době u Josefa jeho rodiče, kteří zřejmě pomáhali s péčí o malého Václava. Přesto domácnost potřebuje hospodyni, Václavovi je 1 rok, a tak se 14.2.1860 Josef žení se svobodnou Annou Chvátlinovou z Velenky č.25. Měli spolu jednoho syna Josefa, u kterého byli ve stáří na výminku, a dvě dcery – Boženu, která zemřela v 7 letech na záškrt, a Marii, která zemřela svobodná ve 23 letech na tuberkulózu. Všechny tři děti se narodily ve Velence, ale obě dcery už zemřely v Brandýse nad Labem č.258, kam se rodina přestěhovala mezi lety 1870  (narození Boženy) a 1878 (úmrtí Boženy). Syn z prvního manželství Václav (náš další přímý předek) se s nimi s největší pravděpodobností do Brandýsa nestěhoval, protože podle vyprávění jeho syna šel ve 12 letech ( po ukončení povinné školní docházky ) sloužit do Lhoty a do té doby žil v hájence ve Velence u své kmotry Anny Böhmové, manželky Václava Böhma, hajného ve Velence č.36. V kolika letech ho tam otec s nevlastní matkou přestěhovali, není známo. 

V Brandýse bydlela rodina v čísle 258, kde je Josef uváděn jako domkář (majitel domku). V roce 1900 probíhalo sčítání lidu a podle údajů v něm vlastní 71letý Josef s manželkou Annou domek, 1 kozu a 2 prasata – běhouny (ve stáří 4 – 8 měsíců). Oba se živili jako dělníci v polním hospodářství. V domku měli podnájemníky – rodinu Davidových. Ve stejném roce se jim v Novém Strašecí narodil vnuk Alexandr Josef. Byl to první vnuk od syna Josefa, soudního vykonavatele v Novém Strašecí č.61. To byla také poslední adresa, kam se Josef a manželkou Annou stěhovali na výminek. Oba v Novém Strašecí zemřeli a jsou tam zřejmě i pochováni. Josef zemřel 5.4.1905 ve věku 75 let na tuberkulózu, manželka Anna 21.11.1903 ve věku 68 let na sešlost věkem.

Václav Kettner, rolník, se narodil 22.2.1859 ve Velence č.4. Jeho kmotry byli Jan Strnad, familiant z Velenky č.39, a Anna Böhmová, manželka Václava Böhma, hajného z Velenky č.36. Byl druhým a posledním dítětem Josefa a Alžběty Prchlíkové ze Záryb. Když bylo Václavovi 6 měsíců, zemřela mu matka, za čtyři měsíce zemřel starší, téměř tříletý bratr Jan. Jeho otec se znovu žení a přivádí ročnímu Václavovi novou matku. Za rok, 4.1.1861, přichází na svět bartr Josef, za dalších tři a půl roku sestra Marie a za dalších šest let sestra Božena. Podle vyprávění jeho syna žil v rodině  své kmotry Anny Böhmové v hájence ve Velence. Asi ve 12 letech odchází sloužit do Lhoty č.7 k sedláku Janu Svobodovi. Tam se seznámil s Marií Jakubovou z Borku č. 19. Svatbu měli 19.5.1885, nevěstě bylo necelých 25 let, ženichovi 26 let. Svědky na svatbě byli Jan Svoboda, rolník ze Lhoty č.7, a Čeněk Mottl, kostelník u sv. Václava ve Staré Boleslavi.

Nevěsta Marie Jakubová byla nemanželským dítětem, narodila se 9.9.1860 Františku Jakubovi, nádeníku ze Lhoty č.4, a Kateřině Štolbové, rozené Nové, ve Lhotě č.28. Otec se k dítěti hlásil a žádal, aby byl zapsán do matriky narozených. Rok po narození se rodiče vzali a Marie byla legitimována. Rodina žila ve Lhotě č.28 spolu s prarodiči Štolbovými. Tam se jim narodil ještě František, Anna a Václav. Další syn Jan se narodil už v Borku č. 19, kde rodiče koupili domek mezi lety 1866 a 1868. Marii bylo v době stěhování 6 – 8 let. Rodina se rozrostla ještě o 2 sestry (Rosalii a Kateřinu) a 2 bratry (Josefa a Antonína). Mariini bratři se stali předky všech rodin Jakubových v Borku. V Borku zůstala po svatbě i její sestra Kateřina, která si vzala Václava Koníčka. Rosalie zemřela ve 3 měsících. Protože byla Marie Jakubová, vdaná Kettnerová, maje prababička, historii jejího rodu popíšu v další kapitole.

Po svatbě žili Václav a Marie na Borku č.19 u Mariiných rodičů spolu se třemi školou povinnými sourozenci. Devět měsíců po svatbě se narodila dcera Anna, která ovšem po 3 měsících zemřela. Rok poté přiša na svět dcera Marie (provdaná Krupičková), po dalších pěti letech náš další přímý předek Václav, poslední Mariino dítě. Když bylo Václavovi 6 let a sestře Marii 11 let, maminka v 38 letech umírá na rakovinu jater. Stalo se 20.8.1898. Už v říjnu téhož roku se tatínek Václav v chrámu Páně sv.Václava ve Staré Boleslavi znovu žení. První ohlášky měli snoubenci již 25. září. Ženichovi bylo 39 let a 7 měsíců, nevěstě bez několika dní 24 let. Svědky na svatbě byli Josef Houštecký, rolník v Borku č.10, a Jan Salač, rolník v Borku č.4.

Nevěstou byla svobodná Josefa Šebková z Borku č.2 (později přečíslováno na č.15). Byla dcerou Václava Šebka, domkáře v Borku č.15, dříve chalupníka v Kojovicích č.24, a Anny, rozené Jelínkové z Horních Beřkovic. Narodila se v Rousovicích č.24, okresní hejtmanství Mělník. Maminka jí zemřela v raném dětském věku, protože ve 4,5 letech se 49letý tatínek znovu žení s 44letou vdovou Alžbětou Klímovou z Borku č.7. Malá Josefa se s tatínkem stěhuje na Borek. V 21 letech porodila nemanželskou dceru Marii, která se však ve 2 letech utopila v obecní tůni. Rok po této nešťastné události se Josefa vdává a stáva se maminkou 11leté Marie, později vdané Krupičkové, a 6letého Vaška, našeho přímého předka.

Manželé žili zpočátku v Borku č.19, u rodičů první Václavovy manželky. Rodí se jim tam i první syn Josef v březnu roku 1900. Když se však schyluje ke svatbě švagra Josefa Jakuba s Annou Svobodovou (v únoru 1901), rodina se stěhuje k rodičům Šebkovým do č.2 (15). Zde se jim rodí v únoru 1902 dcera Anna. Za tři roky v červenci 1905 manželé kupují sousední dům č.3, ve kterém ale zřejmě nebydlí, protože se jim jěště v březnu 1907 v čísle 15 rodí syn František. V č.3 asi žili výměnkáři Šebkovi, Josefini rodiče, protože právě zde 77letý Václav Šebek  v červnu 1907 umírá. František byl posledním dítětem, otci bylo 48 let, matce 33 let. Hned v následujícím roce 1908 se vdává nejstarší dcera z prvního manželství, 20letá Marie, za zámečníka Karla Krupičku. Za čtyři roky v roce 1912 umírá desetiletá dcera Anička. 

Václav sedlačí, kupuje další pole a vede se  mu velmi dobře. Peníze vydělává hlavně na pěstování okurek, které se z vlakového nádraží ze Dřís vozí do celých Čech a do Německa. Jeho vnučka Slávka Kettnerová, vdaná Moravcová, později Hajžmanová, vzpomíná na dědečkovo vyprávění, že v jednom roce vydělal na pěstování okurek 60 000 korun, což byly před 1.sv.válkou velké peníze. Mohl si proto dovolit koupit vedlejší dům č.3, v roce 1914 k němu přistavět novou stodolu, největší v celé vsi, dceři Marii koupit dům ve Staré Boleslavi v Zahradníčkově ulici a synu Josefovi koupit auto na živnost taxikáře v Praze. Rodina se přestěhovala do domu č.3, podle sčítacího archu z února 1921 zde žijí s rodiči svobodní synové Václav a František. Pracuje zde služebná Marie Řízková ze Staré Boleslavi a kočí František Marvan z Kobylis, okres Karlín (dnes Praha). 

Ve vedlejším domě č.15, jehož majitelem je také Václav, žije v r.1921 dcera Marie Krupičková s manželem Karlem, který pracuje jako strojník v továrně na hospodářské stroje Františka Melichara v Brandýse nad Lab., a s dětmi. Syn Václav, roz.1919, se narodil zde, starší děti Karel, roz.1912, a Emilie, roz.1909, se narodily ve Staré Boleslavi. Zajímavé je, že podle sčítacího archu r.1921 má celá rodina jako domovskou obec uvedenou Kojovice-Košátky, okres Nové Benátky. V Borku č.15 s nimi také žije  pětaosmdesátiletá výměnkářka Alžběta Šepková, Václavova tchýně a Mariina babička.

Do 1.světové války je povolán syn Václav, přežije ji a po sňatku s Marií Hálovou dostává od otce dům č.3. Bratr František dostal dům č.15 a sestra Marie Krupičkoá se s rodinou stěhuje do Staré Boleslavi do domu v Zahradníčkově ulici, který jí koupil otec.

Václav byl také veřejně činný. Od října 1911 do voleb v r.1942 byl stále volen do obecního zastupitelstva nebo rady obce. V čele obecního úřadu stál starosta a 2 členové obecní rady – náměstek starosty a první radní. Všechna usnesení schvalovalo ještě 7 členů obecního zastupitelstva. V červnu 1934 Václav Kettner přijal funkci náměstka starosty. Zastával ji dvě volební období. Ve funkci vystřídal Josefa Salače. Prvním radním byl zvolen Adolf Ožana místo Václava Marečka. Bývalý starosta Václav Houštecký zastával tuto funkci 11 let. Nyní byl vystřídán zvoleným Janem Vaňkem. Ten stál v čele obce dalších 11 let až do května 1945, kdy vznikaly místní národní výbory. Podle nařízení okresního národního výboru nesměl být předsedou místního národního výboru zvolen bývalý starosta. Jan Vaněk tedy složil funkci. Prvním předsedou MNV v Borku se stal Oldřich Dlouhý. Hned v následujícím roce 1946 byl zvolen předsedou MNV Adolf Ožana.

Od syna Václava se dočkal sedmi vnoučat a syn Josef, taxikář v Praze, jezdil na návštěvu se třemi vnoučaty – Janem, který se v dospělosti přiženil do Ludgeřovic u Hlučína nedaleko Ostravy, Jiřinou, později vdanou Bursíkovou, a Evou, později vdanou Svatoňkovou. Podle vyprávění jeho vnučky Slávky Moravcové, později Hajžmanové, se Václav už jako vejminkář celý den zdržoval a jedl u syna Václava v č.3. Manželka Josefa žila v č.15 u ženatého syna Františka. Synové si takovým způsobem rozdělili péči o staré rodiče.

Václav zemřel v 85 letech 24.6.1944 v Borku č.15. Manželka Josefa, mladší o 15 let, ho následovala za 3 dny.

Václav Kettner, rolník, se narodil 7.9.1892 v Borku č.19. Jeho kmotrem byl Vincenc Mottl, kostelník kostela sv.Václava ve Staré Boleslavi. Rané dětství prožil se sestrou Marií. Když mu bylo 6 let a Marii 11 let, maminka Marie, rozená Jakubová, zemřela. Po dvou měsících se tatínek znovu žení s Josefou Šebkovou a v rodině přibývá sestra Anna a bratři Josef a František. Rodina se stěhuje na Borek č.15, k rodičům maminky Josefy. Tatínek hospodaří spolu s tchánem a děti pomáhají při polních pracích. Když bylo Václavovi 15 let, konala se v rodině první svatba. Sestra Marie si brala za muže Karla Krupičku, zámečníka ze Staré Boleslavi. 

V roce 1914 začala 1.sv.válka a 22letý Václav šel k odvodu. Rukoval k 8. zemskému pěšímu pluku, měl hodnost vojína. 20.3.1915 byl zajat ruskou armádou v Karpatech. V zajateckém táboře si pobyl 3,5 roku. Měsíc před koncem války se v Rusku v Permské gubernii Irbit přihlásil do čs. legií. Od 12.10.1918 byl členem 1.střeleckého záložního pluku, měl hodnost vojína. Posledním útvarem v legiích,  kde sloužil v hodnosti vojína, byl 10. střelecký pluk. Spolu s ostatními příslušníky čs. legií se probil v boji s bolševiky přes Sibiř po sibiřské magistrále až k oceánu do přístavu Vladivostok. Zde legionáři čekali na lodě, které je dopravily do Evropy. 10.11.1920 končí v legiích a je demobilizován. Bylo mu 28 let. Po návratu domů hospodařil s otcem a hledal si nevěstu. Tou se stala 27letá Marie Hálová ze Křenku č.14. Brali se 25.9.1923. Svědky na svatbě byli švagr Karel Krupička, zámečník z Borku č.15, a Josef Zvoníček, rolník z Borku č.11. Domácnost založili v Borku č.3. Spolumajiteli této usedlosti se manželé stali rok po svatbě 14.8.1924. Podle přiznání k dani z příjmu za rok 1924 Václav zaměstnával 17letého bratra Františka jako kočího a Josefa Hubáčka jako krmiče. Hospodařil na vlastních pozemcích v rozloze 66,5 měr (t.j. 12,7 ha) a na pronajatých pozemcích v rozloze 17 měr (tj. 3,2 ha). Z toho louky zabíraly 16 měr na boreckém katastru a 5 měr na křeneckém katastru. Pěstovali brambory na rozloze 16,5 měr, žito na rozloze 14 měr, oves na rozloze 8 měr, jetel na rozloze 3 míry, okurky na rozloze 2 míry a zelí na rozloze 2 míry. V roce 1924 se manželům rodí první syn Václav (18.5.1924). Otci Václavovi bylo 31 let, mamince Marii 28 let. Za dva roky následuje narození dcery Marie (12.3.1926), po roce přišel na svět Vladimír (10.10.1927), po třech letech Věnceslava (28.11.1930), po třech letech Emilie (3.2.1933), po roce Karel (2.8.1934), po čtyřech letech Ludmila (6.12.1938). 

V době hospodářské krize ve 30. letech se hospodaření příliš nedařilo, byl špatný odbyt zeleniny i brambor. Manželé byli nuceni prodávat pole. 2. sv. válku přežili ve zdraví, ale zajímavý je dokument z Obecní matriky, z kapitoly Soudní a mimosoudní tresty a pokuty. Václav Kettner, malorolník, byl odsouzen rozsudkem ze dne 19.12.1941 k nepodmíněnému trestu 1 dne vězení, nebo pokuty 3 říšské marky za neoprávněné držení holubů. Jejich chovem se zabývali synové Václav a Vladimír. Jezdili s nimi i na výstavy.  Kolektivizaci zemědělství v 50. letech odolali až do smrti hospodáře. Můj děda Václav Kettner zemřel ve svých 62 letech 28.2.1955 v brandýské nemocnici na leukemii.

Sepsala Libuše Švecová, rozená Kettnerová.

V Hradci Králové, květen 2015

Zdroje:

1. SOA Praha – Chodovec:

    Matriky narozených, oddaných a zemřelých ř.k.f.ú. Lysá n.L., Přerov n.L., Bříství, Brandýs n.L.,      Stará Boleslav, Nové Strašecí

    Berní rula – Boleslavský kraj

    Velkostatek Brandýs nad Labem: Tomáš Dvořák - Indexy ke starší řadě gruntovních knih 

2. MěÚ Brandýs n.L. : Matrika narozených v Borku 1854-1950

3. Okr. archiv Kolín: Berní úřad Český Brod

4. Okr. archiv Nymburk: Archiv města Lysá n.L. - Kniha cechu novoševců

    Kniha kšaftů 1696 – 1761

    Pamětnice města Nový Lysý

    gruntovní knihy

    urbáře ze 16.st.

    Tereziánský katastr z r. 1713

    Tereziánský katastr z r. 1747

      Děkanství Lysá n.L. - Seznamy osob, které vykonaly velikonoční zpověď-     rok 1785, 1786, 1790, 1801, 1802

5. Okr. archiv Praha – východ: Okresní úřad Brandýs nad Lab. - Sčítání lidu r.1921

    Správa obcí a osad (Seznamy    volených funkcionářů)

6. Okr. archiv Mělník: Archiv obce Borek – Obecní matrika 1908 – 1942 (sčítání lidu 1910, výdej  domovského práva, pokuty a tresty)

- Obecní protokoly

7. Archiv hlavního města Prahy: Všeobecné sčítání lidu r.1900 – pol.okres Karlín – Brandýs nad Labem č.258

8. Soukromý archiv Libuše Švecová: Přiznání k dani z příjmu z r. 1924 – Václav Kettner

9. Knihy – Josef Vojáček – Grunty a domky v Lysé

                 Frant.Otruba – Paměti města Lysé n.L. a vesnic okolních

    Zikmund Winter – Ze starodávných radnic

    Zikmund Winter – Z městských živností

    Zikmund Winter – Z rodiny a domácnosti

10. Vojenský ústřední archiv – Vojenský historický archiv - osobní karta legionáře a legionářský poslužný spis – Václav Kettner

11. Webové stránky: www.dejinyasoucasnost – Petr Havel – Sloužit až do roztrhání těla